Strakaté Ouško

   To byl jednou jeden les, tam by se i obr vlez, vedle něho hebká louka, tráva bukům z bačkor kouká, na mezi strom košatý obsypaný pláňaty...

   A pod tím stromem byl šípkový keř a pod tím keřem zaječí pelíšek vystlaný voňavou trávou. V něm se jednoho dne narodilo pět malých zajíčků, pět malých bratříčků jako pět prstů na jedné ruce. Čtyři byli úplně stejní, jenom ten pátý, ten nejmenší, se od nich lišil: Měl jedno ouško hnědé a to druhé strakaté. Hnědé bylo pěkně vztyčeno stejně jako ouška jeho čtyř bratrů, ale to strakaté mu jen tak plandalo kolem chlupaté hlavy jako uvadlý luční zvoneček.

   „Strakaté ouško, strakaté ouško!“ posmívali se mu bratři, a v té chvíli by nejraději někam daleko utekl. Ale i když ho to velmi mrzelo a byl velmi smutný, nikdy na ně nežaloval.

   Jednoho dne, když si opět všichni pochutnávali na šťavnaté večeři a on seděl sám na mezi plné jetelových vůní, vstoupil na louku vlahý večer, na sobě tmavý plášť, klobouk posetý hvězdami, a povídá: „Co že tu sedíš tak sám, ušáčku? To tě svět nebaví?“

   „Ále, kdybys věděl,“ mávl packou zajíček a smutně si povzdechl.

„Jak bych nevěděl?“ povídá Černopláštník. „Já přece všechno vím. Bratři se ti smějí, viď, a proto jsi smutný?“

  „Posmívají se mi,“ vzlykl zajíček, „protože mám jedno ouško strakaté a celé pomačkané. Jen se podívej, jaký jsem ohava...“

   „Ukaž? A vidíš, ani jsem si nevšiml. Vždyť ty jsi opravdu Strakaté Ouško,“ pokřtil zajíčka, „a takové jméno ti velice sluší. Jen se neboj, však přijde čas      a oni se smát přestanou.“

 „Opravdu přestanou?“ ptá se nevěřícně ušáček.

 „Jako že je nebe nade mnou,“ povídá Černopláštník. „Vidíš? Ani můj bratr Měsíc není dokonalý. Jen několik krátkých hodin je krásný a kulatý, ale po většinu dnů ho vždycky kousek chybí a někdy není vidět vůbec. Ani moje sestra tma není dokonalá. Vidíš, kolik světel září na nebi? A to ani nemluvím     o všech těch světluškách, které poletují kolem.“

   Zajíček Strakaté Ouško obrátil hlavu k nebi. Laskavý Měsíc si právě oblékal noční košili, zdobil ji jiskřivými korálky a Mléčná dráha mu natřásala peřinu plnou hvězd. Na zemi chladivý vánek ukládal  k spánku orosenou trávu.

   „Ššš, ššš, šš,“ šeptal jí něžně, ospalá stébla se pomalu skláněla k zemi a nad údolím pod nimi se zavlnil bledý závoj mladičkých mlh.
 

Knihu vydalo nakladatelství Amenius a zakoupíte na www.nejctenejsiknihy.cz