Maturita z dějepisu
Není maturita jako maturita a je pravdou, že na tu svoji dlouho vzpomínáme. Viděl jsem nemálo studentů potících se strachem, když měli předstoupit před zkušební komisi a třesoucíma se rukama vylovit lístek se zkušební otázkou, která měla rozhodnout o jejich úspěchu nebo ostudě. Takové okamžiky jsme v samém závěru Vojenské školy Jana Žižky z Trocnova neznali. Podobnou maturitu jsme absolvovali dvakrát do roka, vždy v pololetí a na závěr školního roku.
Ale ta naše skutečná, závěrečná maturita měla ještě další specialitu, a tou bylo složení maturitní komise. Byla tam celá řada dalších cizích lidí, například vojenský zástupce velení školy, zástupce ministerstva národní obrany a profesor některé z bratislavských středních škol. Sedělo jich tam v některých chvílích až osm, z nichž jsme mnohé vůbec neznali. Jejich hodnosti byly různé, od nadporučíka až po plukovníka, což na klidu nikomu nepřidalo.
Všechno probíhalo v duchu armádního kázeňského řádu, což bylo součástí celkového hodnocení. Znamenalo to, že se hodnotilo také vojenské vystupování. Pro všechny civilní studenty by bylo nepochopitelné, kdyby měli před maturitní komisi připochodovat v nažehleném obleku, s pečlivě zapnutými knoflíčky, řádně uvázanou a utaženou kravatou, v naleštěných polobotkách a utaženým širokým opaskem. Následovalo vojenské hlášení, které muselo být proneseno vždy pevným a jasným hlasem: „Soudruhu podplukovníku, desátník žižkovec Pernička. Dostavil jsem se k maturitní zkoušce z matematiky.“
„Vyberte si otázku,“ ozvalo se z protější strany stolu.
„Provedu!“ zahřměl maturant, přistoupil ke stolu, vytáhl si otázku, potichu si ji celou přečetl a znovu se postavil do vzorného pozoru: „Soudruhu podplukovníku, otázce rozumím.“ To byla jediná možná odpověď, i kdyby nakrásně vůbec nerozuměl. Zahlásit se musel vždy tomu, kdo byl v místnosti hodnostně nejvyšší.
„Můžete se připravit,“ uslyšel a po dalším „provedu“ učinil vojensky čelem vzad, až podpatky cvakly, a posadil se do lavice k přípravě. Neměl tam nic jiného než tužku, papír, zbrusu nové tabulky a svoji vlastní hlavu. Nejinak tomu bylo v ostatních předmětech, neboť povinná maturitní zkouška byla z češtiny, ruštiny, matematiky a výběrového předmětu.
Mým výběrovým předmětem byl dějepis. Měl jsem „štěstí“. U mé maturity byla přítomna komise ve svém kompletním složení, včetně dvou vysokých šarží z tehdejšího ministerstva národní obrany a dalšího delegáta z ministerstva školství. Celkem jich tam sedělo deset, chyběla jen naše třídní učitelka, která se právě někam vzdálila. Byl jsem první na řadě.
„Vyberte si otázku,“ slyším, přistupuji ke stolu a beru do ruky jeden z proužků papíru, ležících tiskem dolů na bílém ubrusu. Ty otázky se týkaly husitského vojenského umění a Rudolfa II. Obě jsem znal tak dokonale, že jsem se na ně nemusel vůbec připravovat. Mohl jsem odpovídat okamžitě, bez přípravy, ale zatím jsem seděl v lavici, chytal lelky a nedělal vůbec nic. Nenapsal jsem si ani čárku.
„Vy otázkám nerozumíte?“ ptá se profesor z civilní střední školy, který ke mně přistupuje, nakukuje mi přes rameno a na papíru vidí jen můj podpis.
„Rozumím,“ odpovídám polohlasem, „ale jsem už dávno připraven.“
„A chcete odpovídat?“ ptá se udiveně můj učitel dějepisu, který u maturity zkouší.
„Ano,“ odpovídám pevně.
„Dobrá, tak pojďte,“ vybízí mne.
Chci vojensky ohlásit, že jsem ke zkoušce připraven, ale profesor jen mávne rukou: „Prosím, bez zbytečných formalit. Začněte.“
První otázku o husitském vojenství zvládám perfektně. Svůj výklad doprovázím náčrty, vysvětluji principy husitské vojenské taktiky provázené rozbory několika bitev. Ústa některých přítomných komisařů jsou pootevřena. Takové zjištění mi lichotí.
Rovněž druhou otázku o Rudolfovi II. umím dokonale. Dostávám se do varu. Celá komise mi naslouchá s velkým zájmem a napětím. Z pootevřených úst se stávají ústa otevřená. Schválně přidávám podrobnosti a detaily, které v žádné běžné učebnici nejsou, až se dostávám k líčení krvavého Rudolfova pohřbu.
„Soudruhu plukovníku, skončil jsem,“ upozorňuji komisaře podle předpisu.
Plukovník mě vyzývá, abych odevzdal svoji přípravu a nevěřícně obrací v rukou prázdný papír.
„Soudruhu desátníku, a z jaké literatury jste se připravoval?“ ptá se najednou zkoušející profesor.
„Ze světových dějin,“ odpovídám klidně.
„A mohl byste nám prozradit, kdo je jejich autorem?“
„Eduard Kosina,“ říkám nic netuše.
„A víte, že to není doporučená literatura k maturitní zkoušce?“ ptá se mě ledovým hlasem, až mě mrazí v týle.
„Nevím, ale lépe napsané dějiny jsem ještě nečetl,“ troufám si.
„A víte, že Eduard Kosina je buržoazní historik a jeho dílo není ke studiu povoleno?“ povídá soudruh profesor. Nevěděl jsem. Jak bych také mohl?
„Z toho důvodu vám nemůžeme dát výborné hodnocení. Vaše maturitní zkouška právě skončila.“
Jak jsem se ještě před malou chvílí cítil vítězoslavně a sebejistě, tak jsem odcházel z maturitní místnosti, jako by mě polili ledovou vodou. Bylo mi tak divně, že bych ani nedovedl své pocity vyjádřit – na jedné straně pocit ohromného sebeuspokojení, které mi říkalo, že jsem u této maturitní zkoušky obstál tak jako možná nikdo přede mnou, ba ani po mně. Na druhé straně pocit studu a ponížení, kterého se mi za ten výkon dostalo. Proč jste mi to udělal? Ptal jsem se v duchu svého profesora dějepisu. Vždyť z těch všech pánů, kteří tam seděli za stolem s otevřenými pusami, nikdo neví, kdo byl Eduard Kosina a jeho nádherné dějiny v životě neviděl, natož aby si je přečetl!
Dodnes neznám odpověď, ale možná, že pana profesora ani nenapadlo, co způsobí. Možná, že kdyby to jen tušil, nikdy by to neudělal. Stal se později doktorem filosofie a znovu jsem se s ním nejednou setkal, dokonce na jedné z fakult civilní vysoké školy, kde jsem po svém útěku z vojny začal znovu studovat.
„Co tu děláte?“ ptá se mě u přijímací zkoušky.
„Jdu znovu studovat,“ odpovídám a dívám se mu do očí.
„Nechcete si to ještě rozmyslet?“
„Ne, nechci.“
Znovu mě pak po celý první rok studia vysoké školy učil. Jeho znalosti historie byly nevšední. Ale pak přišel rok 1968 a po něm rok 1969. V univerzitním plátku se objevil článek, který ostře kritizoval vpád pěti armád Varšavské smlouvy do Československa jako akt nepřátelské agrese. Kolem článku se samozřejmě rozpoutala prudká debata. V profesorském sboru, hlídaném Husákovými a Jakešovými „normalizátory“, kteří prohlašovali agresi za jakýsi „druh bratrské pomoci“, byl autor článku nekompromisně odsouzen. V té chvíli se pan profesor přítele zastal. Netrvalo dlouho a oba se ocitli na dlažbě. Pan profesor se pak stal na dlouhá léta učitelem svazarmovské autoškoly, a když byl po roce 1989 omilostněn, do školství se už nevrátil. Tehdy jsme se znovu setkali, ale maturitu z dějepisu jsem mu nikdy nepřipomněl. Tímto hrdinským činem, jímž se v tak nebezpečné době zastal přítele, a tím, co potom následovalo, jsem považoval také dluh vůči sobě za vyrovnaný. Jen někdy, když zavřu oči, vidím všechno znovu, jako by to bylo dnes:
Vyrovnaný trojřad mladých mužů v uniformách naslouchá z úst velitele bratislavské Vojenské školy Jana Žižky z Trocnova hodnocení maturitních zkoušek: „Ale máme tu i jeden otřesný případ toho, jak se jeden z vás připravoval k maturitě z nedoporučené buržoazní literatury. Proto mu muselo být sníženo hodnocení. Doufáme, že se něco podobného nebude už v této škole nikdy opakovat…“
Pověst o mém maturitním vystoupení se ještě týž den roznesla. Postarali se o to dva z mých škodolibých spolužáků, kteří se v době, kdy jsem stál u tabule, sami připravovali v lavici ke své maturitě. Proto se po mně mnozí z těch, kdo už věděli, o kterém „zvrhlíkovi“ se tu mluví, několikrát ohlédli. Ty pohrdavé pohledy nic nechápajících hlupáků cítím na sobě dodnes. Byl jsem veřejně pranýřován a zostuzen za něco, co mělo být chloubou a co by dnes, možná, bylo předmětem uznání. Bylo mi tenkrát nedávno teprve sedmnáct let…
PaeDr. Jindřich František Bobák
760 01 Zlín, Podhoří-K.Světlé 488, Czech Republic+420.739219468