Poněkud odlišná čára života I - ZROZENÍ JINOCHŮ A PANEN

 Rychnovský pan učitel

   Někdy se stane, že máme někoho upřímně rádi, ani o tom nevíme. Nemáme tu na mysli ani lásku ke psu Brokovi, ani k sousedčině kočce, andulce nebo k rybičkám v akváriu, ale lásku k člověku, kterého si vážíme a na kterého i po letech vzpomínáme jako na někoho, kdo popsal naši duši, vstoupil do pomyslné tajné komnaty v našem srdci a ozářil naše podvědomí natolik, že se pro nás stal vzorem pro celý zbytek života. Takovou lásku můžeme cítit i ke svému učiteli, je-li dobrý, neboť – a to mi věřte – mezi učiteli takoví jsou.

   Rychnovská škola bylo typické šumavské stavení na jedno patro. Byla v ní jen jedna školní třída, ale tenkrát, když jsem byl ještě vzrůstem malý, mi připadala veliká, prostorná a krásná. V té jediné třídě se denně scházeli malí i velcí školáci z celé vsi a nejbližšího okolí. Široko dáleko žádné jiné školy nebylo, snad až ve Frymburku, a ten byl velmi daleko. Lavice podobné těm, které dnes vídáme už jen ve starých kostelech, stály v řadách za sebou. Na každé z nich byly dva kalamáře – malé skleněné nádobky s in-koustem, do kterých jsme namáčeli svá rozskřípaná pera a snažili se co nejpečlivěji, ovšem  s vyplazeným jazykem, zaplňovat stránky školních sešitů. Neobešlo se to bez četných kaněk, stříkanců a káravých pohledů pana učitele, neboť jedním z nejpřísněji známkovaných předmětů byl kromě počtů a čtení krasopis. Pero bylo obyčejné, dřevěné s držátkem, dnes už dávno muzejní kousek, včetně špiček různých kvalit a tvarů.

   Všechny ty pomůcky, pera, tužky, pastelky, gumy a hadřík na utírání inkoustu jsme nosili v dřevěném pouzdru s posouvacím víčkem, kterému se říkalo penál. Víčko bývalo i malované, někdy ozdobené nějakým pěkným květinovým motivem. Jiná pouzdra jsme vůbec neznali.  

   Mezi lavicemi byla ulička, která rozdělovala třídu na dvě stejné poloviny – v té levé seděli Češi a v pravé Rakušané a Němci. Další členění bylo podle řad: V první řadě byli prvňáčci, pak druháci, třeťáci, v poslední řadě páťáci, a možná právě proto tuto zvláštnost se mi zdála třída tak obrovská – ta největší, jakou jsem kdy v životě viděl.

   Celé ty „spojené národy česko-rakousko-německé“, několik postupných ročníků v jedné místnosti, vyučoval jeden pan učitel. Současně si dělal ředitele, školníka, údržbáře i topiče v jedné osobě. Ale pan učitel Havelec, jak se jmenoval, také organizoval přeměnu malého vesnického rybníčka na koupaliště. Nebylo snad jediné činnosti, do které by nebyl zapojen. A jak učil! Zatím co prvňáčci psali písmenko A, druháci počítali, třeťáci četli, čtvrťáci psali slohový úkol nebo kreslili, a páťáci měli zase jinou práci. A to všechno současně česky i německy!

   Každé vyučování jsme ráno začínali zpěvem: Češi zpívali jednu písničku česky, naši spolužáci z druhé strany jednu písničku německy, a pan učitel k tomu hrál na housle. Podobně byly rozděleny i hodiny zpěvu a netrvalo dlouho, uměli jsme stejně dobře zpívat písně německé jako naši spolužáci české, i když jsme jejich slovům ne-rozuměli. Při zpívání jsme museli vždy stát, protože pan učitel říkal, že tím vyjadřujeme úctu melodii i skladateli, který tu píseň složil. Desítky dětských hlasů pak vylétaly z otevřených školních oken, přeskakovaly chladnou vodu hraničního potoka a spojovaly obě země v jedinou harmonii. Kam se hrabou všechny ty pozdější školní výchovy proti té, které nás učil v jednotřídní vesnické škole rychnovský pan učitel!

   Ale jedny z nejkrásnějších hodin byly ty, do nichž s sebou přinesl do třídy veliký barevný obraz včely a obřadně jej pověsil na školní tabuli. V té chvíli všichni zanechávali práce. Po kolikáté jsme už poslouchali jeho výklad o včelách! Vždy se proměnil v zanícené vypravování. Pan učitel vypravoval s takovou láskou, že chybělo jen málo, a snad bychom se sami stali včelami. Vždyť i ten veliký barevný obraz, který visel na tabuli, si určitě namaloval sám! Vysoký mladý muž se vždy přívětivou tváří chodil od jednoho žáčka k druhému, skláněl se nad nimi jako postava anděla strážného z jednoho svatého obrázku, který visel nad manželskými postelemi mých rodičů. Byla na něm žena-anděl držící ochrannou ruku nad dvěma sourozenci (bratrem a sestrou) jdoucími přes jakousi zchátralou lávku nad hlubokou propastí. Takového anděla strážného potřeboval každý z nás, válečných dětí. Trpěli jsme nouzí, podvýživou a hroznými nemocemi, byli jsme poznamenáni běsem války. Ba i ta budoucnost, která se před námi právě otvírala, byla stejně hrozivá jako propast na tom obrázku – i když se mnozí snažili vylíčit nám ji jinak...

   Po šedesáti letech jsem se jel do těch míst po-dívat. Cesta z Frymburku tam vede nejdříve přívozem přes Lipenské jezero a Frýdavu, potom po příšerně hrbolaté a nepříliš dobře udržované lesní cestě na jeden z horských šumavských hřebenů, kde se nachází obec Pasečná. Domky tam spočítáte na prstech. Tato vesnice, tak jako celá řada jiných pohraničních vsí, v padesátých letech zanikla, ale dnes tam v několika nově postavených staveních žijí většinou zase Němci. Kudy se jede k Rychnůvku, mi rádi ukázali, hodně rozkládali rukama, ale nakonec jsem jim porozuměl.

   Z té vesnice nezůstalo vůbec nic, jen veliká hromada sutin zarostlá pralesem. Nejvyšší hromada je na místě, kde stával dříve krásný kostel, chlouba Rychnova a celého okolí. V době, kdy se u nás střídala jedna totalitní vláda za druhou a kdy nás od okolního světa dělila ostnatá, několikanásobná drátěná zeď s vysokým elektrickým napětím, ji museli všichni obyvatelé opustit. Část jich odešla do Rakouska nebo do Němec, druhá část do vnitrozemí. Pak přišlo komando ministerstva vnitra a vesnici vyhodilo do povětří i s kostelem svatého Václava, patrona české země, kte-rému byl zasvěcen. Nezůstal ani kámen na kameni, jak se říká. Prý aby se tam neskrývali špióni, které naše tehdejší vlády viděly všude. Tak proto…