PONĚKUD ODLIŠNÁ ČÁRA ŽIVOTA - I. Zrození jinochů a panen

                                                                                     © Jindřich František Bobák

 Poněkud odlišná čára života

I. ZROZENÍ JINOCHŮ A PANEN

 Všechna autorská práva vyhrazena.

Tato publikace ani žádná její část nesmí být reprodukována, uchovávána v rešeršním systému nebo přenášena jakýmkoli způsobem (včetně mechanického, elektronického, fotografického či jiného záznamu) bez předchozího souhlasu autora.

 ***

Milí čtenáři!

  Děj této knihy je pro většinu z vás již nepoznanou minulostí. Byla to doba jedněmi velebená a druhými zatracovaná, jako vždy, když se vede řeč o minulosti. Jenže pro ty, kdo se tenkrát narodili, to byla přítomnost, a neměli možnost výběru.

   Toto je osobní svědectví jednoho chlapce, jak tu dobu viděl a jak ji prožíval on. Pozorně si přečtěte, co všechno vám chce říci. Byl úplně stejný, jako jste teď vy, jenom jeho sny a přání musely být mnohem, mnohem skromnější. On i jeho vrstevníci byli poznamenáni nacistickou okupací a válkou, kterou jste vy, naštěstí, nepoznali. Ne všechny děti ji však přežily.

   V té době, kdy bylo ještě mnohem více koní než aut, nebyla televize, mobily ani počítače, si děti o to více společně hrály, více četly a mnohem více si všeho vážily. Z dnešního pohledu toho nebylo mnoho, ale ony byly přesvědčeny, že vyrůstají ve svobodné zemi. Ani je nenapadlo, že by tomu mohlo být jinak. Rodilo se nové pokolení jinochů a panen.

   Tehdy si mladí lidé mysleli, že všechno už bylo vybojováno a není co měnit. Jenže z kořenů té podivně pokřivené doby vyrostlo i podivně pokřivené býlí. Bujelo všude, kam se jen člověk podíval, až se zdálo, že přikryje slunce a zavalí zem. Trvalo pak ještě hodně dlouho, než jste přišli na svět vy, abyste uskutečnili to, o čem se nám nemohlo ani zdát a čeho se mnozí ani nedožili. Nezklamte naši důvěru a naději.

***

Protektorát Čechy a Morava

   Když jsem se narodil, Evropou obcházela válka. Nevěděl jsem, jestli je to dobře nebo špatně – očima dítěte jsem z toho světa, který mě obklopoval, vnímal jen modrou barvu oblohy a terče květů na lukách. Kvetly úplně stejně, jako kdyby válka nebyla. A také lesy jsem vnímal. Byly všude kolem, tiché a zádumčivé, plné nepoznaných tajemství.

   Bydleli jsme v malém městečku, kde našel tatínek levný podnájem. Zbořilovi, jak se naši domácí jmenovali, měli svůj dům hned naproti kostelu. Bylo to jedno ze známých poutních míst. Kolem domu chodila svatá procesí, v čele pod baldachýnem kněz provázený ministranty a okuřovaný kadidlem. Jiný ministrant, chlapec oblečený v ministrantské komži, nesl před sebou velký kříž s ukřižovaným Kristem. Někteří lidé měli v rukou kostelní korouhve, hrála hudba a všichni zpívali nábožné písně. Bývaly to okázalé slavnosti s poutí, nezbytnými krámky, cetkami, perníkovými srdci a vším, co k tomu patřilo.

   A také tudy procházely všechny pohřby, co jich ve městě a okolí bylo, aby se svatá Panna Maria přimluvila u svého nebeského syna za nebožtíka, než bude uložen do posvátné země na nedalekém hřbitůvku. Tam bydlel ve hřbitovním domku strýc Ruda se svojí rodinou – tetou Albou a dvěma dcerami. Byl v tom městečku hrobníkem. Hrobnické řemeslo, dá-li se to tak nazvat, zdědil po svém otci a mém pradědečkovi, kterého jsem, bohužel, nikdy nepoznal.

   Na tom hřbitově rostla krásná alej vzrostlých smrků, jejichž kořeny se plazily po cestičkách mezi hroby. Na kmeni jednoho z nich, stojícího přímo před hřbitovním domkem, byla připevněna malá klícka s hrdličkou, která se stále ukláněla a cukrovala. „Cukrúú, cukrúú," ozývalo se po celém hřbitově. Nemohl jsem z ní spustit oči.

   Uprostřed hřbitova stojí dodnes nádherná renesanční kaple. V její hrobce jsou pohřbeni páni Sailernové. Stará paní hraběnka Sailernová bydlela   v té době ještě v zámku na Lešné a pamatuji si, že jsem s ní šel několikrát na procházku po silnici k hřbitovu. Chodila tam navštívit své zesnulé a potom šla do kostela. Byla menší, držela mě za ruku a mluvila jinou řečí než já. Nevěděl jsem, že je to němčina, ale rozuměli jsme si. Nejvíce mi utkvěly  v paměti knoflíky na jejím tmavém kabátě. Byly tak veliké! A celé ze zlata! (Ten kov byla samozřejmě mosaz a ne zlato, ale očima čtyřletého chlapce jsem vše viděl jinak…)

    Inspirovány svatými procesími a pohřby byly i mé první dětské hry. Pamatuji si, jak jsem chodil kolem selského dvora za domem, před sebou nosil místo kříže dětské hrábě a zpíval a zpíval... Nejvíce to rozčilovalo pana domácího Zbořila, který mi nejednou pohrozil bičem, a také jejich psa, velkého asi jako tatínkova rukavice, který na mě pro ten zpěv stále dorážel, až mě jednoho dne kousl. Od té doby se psů bojím. Proč mě kousl – nevím. Zpíval jsem přece tak krásně – alespoň si to dodnes myslím. A nejen zpíval! V průběhu svého „varietního vystoupení“ jsem dokázal i několikrát halasně zatroubit na krásnou hasičskou trumpetu, kterou mi kteréhosi dne koupil tatínek k Vánocům nebo narozeninám. Spolu s hadrovým šaškem, do kterého jsem pořád píchal injekce, byla mým nerozlučným kamarádem. Těmi injekcemi byly obehrané jehly z tatínkova gramofonu a chudák šašek byl jimi doslova prošpikován, neboť   i já jsem byl právě léčen ze záškrtu a nepřipadalo mi fér, abych trpěl docela sám...

   Jako dítě jsem všechno ochutnal. Do nedaleké cukrárny jsem si chodil na mls. Platil jsem listy, které jsem posbíral pod jednou z blízkých lip a hrdě je vydával za peníze. Vždy jsem dostal nějaký ten bonbón, který tam už pro mne měli připravený, a já jsem pak s nafouknutou škraní kráčel pyšně k domovu. – „Proboha, už zas?" lomila rukama maminka, když mě po takovém nákupu spatřila, a běžela vyrovnat dluh. Nikdy ho po ní nechtěli. Ale když mě přistihla jednoho dne na dvoře, jak se snažím ochutnat velikou žížalu, dostal jsem, co se do mě vešlo. Máma měla svérázné výchovné metody – nářez, kýbl studené vody proti vzteklině – a bylo to. Pokud vím, vždycky to zabralo…

   Naproti kostela, kousíček přes malé náměstíčko, na kterém stávaly při poutích kolotoče, stála malá pošta. Jen málokdy se stalo, že jsem do ní nezašel. Tamější poštmistr byl totiž vlastenec a antifašista. Posadil mě vždycky za stůl, pod zadek mi podstrčil polštářek, na kterém si dával přes poledne šlofíka, pak mi podával dopisní obálky a nechával mě, abych je opatřoval razítky. Byla válka, protektorát, a na známkách byl vyobrazen velký vůdce německého národa Adolf Hitler. Mlátil jsem ho razítkem hlava nehlava. – „Do toho, chlapče! Přidej! Dej mu ještě jednu!" hulákal poštmistr. Kdo ví, jak se tvářili lidé, kteří potom takový dopis dostali! Vždyť Adolfova hlava pod těmi razítky ani vidět nebyla!  

   Tak jsem se spolu s poštmistrem, i když nevědomky, zapojil do protifašistického odboje, jen ten řád mi za to nikdy nedali. Pan poštmistr, sám majitel velmi silných dioptrií, a tudíž nevoják, skončil prý v jednom z nacistických koncentráků, chudák.

    Ve stejné době, ale na opačném konci okupované země, za zdmi koncentračního tábora v Terezíně, pro mě rostla nevěsta. Němci ji tam odvlekli spolu s rodiči, když jí byly čtyři měsíce. Tam je rozdělili. Otec se ztratil bůhvíkde, matka zůstala s miminkem v jednom z baráků terezínského gheta a dělala všechno možné, aby holčičku zachránila. Kdyby jen tušila, že její manžel je zavřen v tomtéž lágru, kde otrocky pracuje pro okupanty!

   Denně odsud odjížděly dlouhé nákladní vlaky vezoucí lidi na smrt, do plynových komor. Jednoho dne bylo vyvoláno také jeho jméno. Matka se zhroutila, ale stal se zázrak. Byla to jen shoda jmen. A v dálce už duněla ruská děla. Konec války se blížil. Jen vydržet, vydržet a dočkat se svobody…

 Konec na obzoru

    I když byla válka a okupace, v mém rodném městě se pilně stavělo. Válka a okupace tovární výrobu nezastavily. Na kopci nad městem vyrůstala nová čtvrť. Stavěly se tam rodinné půldomky a v létě roku 1944 jsme se do jednoho z nich nastěhovali. V té době už bylo všem jasné, že má Hitler na kahánku,   a lidé tajně poslouchali zprávy z fronty. Nerozuměl jsem tomu a rodiče se mnou o takových věcech nikdy nemluvili. Nebylo divu – poslouchání zpráv, jak ze západu, tak i z východu, se trestalo smrtí.

   Ale čas se nedal zastavit. Pádil kolem jako ten splašený kůň, a tak přišel den, kdy doba mé dětské bezstarostnosti měla skončit. Ještě mi nebylo ani pět roků, ale události odehrávající se kolem mě nabraly takový směr a spád, že se mi vryly (i když trochu zkresleně) do paměti pro celý zbytek života.

   Toho dne připevnili rodiče na okna našeho domku zatemnění, jak bylo nařízeno. S příchodem soumraku se musela všechna okna důkladně zakrýt, aby neproklouzl z domu ani paprsek a aby piloti letadel, přelétávajících čím dále tím častěji nad městem, nezpozorovali pod sebou žádný cíl. Všichni se báli leteckého náletu.

   Tmy, která ležela všude kolem, neustále přibývalo. S přibývajícím nebezpečím začala elektrárna vypínat proud. Bylo to děsivě poetické: Světlo elektrické žárovky postupně zhasínalo a měnilo všechny barvy spektra – od jasně žluté přes oranžovou, zelenou, fialovou a modrou až k úplné tmě. Pak žárovku vystřídal kmitavý plamének svíčky nebo petrolejové lampy. Takovou smutnou poezii dětství poznávaly spolu se mnou tisíce chlapců a děvčat stejně malých, jako jsem byl já.

   A ve dne se stále častěji ozýval jekot poplachových sirén. Tehdy rodiče zamykali dveře a společně jsme odcházeli dolů, do sklepa. Bylo tam to nejnutnější, co jsme potřebovali, ale tatínek měl na regále také několik historických knih, které měl rád. Míhali se jimi neohrožený kazatel Jan Hus a Jan Žižka z Trocnova, také Prokop Holý a bratříci vítězící nad mnohonásobnou přesilou křižáků. Když byl pobyt ve sklepě příliš dlouhý, táta otevřel jednu z těch knih    a nahlas z ní četl. Venku duněly rány, třásla se země a táta četl. Nikdy na to nezapomenu…

   Ve sklepě jsem si z kousku chleba, který jsem tam dostal, hnětl kuličky a schovával je do lepenkové krabice od bot, aby mi déle vydržel. Bál jsem se, abych si celý příděl najednou nesnědl. Ten zlozvyk mi pak zůstal dlouho, až do doby dospělosti…

   Netrvalo dlouho a obávaného bombardování jsme se dočkali. Stříbřitá křídla amerických bombardérů, oslnivě se lesknoucí na modrém pozadí oblohy a přelétající ve veliké výšce nad městem, nenadále zaútočila. Jako cíl si vybrala právě naši továrnu. Ze středu města se vyvalil obrovský mrak černošedého dýmu z rozbité gumárny a unášen východním větrem se hnal k západu. Připadal mi, jako by stoupal až k nebi a jako nějaký pohádkový drak zakryl slunce. V té době jsme už byli spolu s houfy jiných lidí ukryti v houštinách nedalekého lesa, kde bylo bezpečněji než ve sklepě našeho domku. S sebou jsme měli jen plynové masky, nic víc. Jako bych to stále ještě viděl…

   Už ani nevím, jak na přelomu roku 1944 – 1945 proběhly Vánoce a Nový rok, ale zdá se mi, že docela normálně. – Pro mě normálně, ovšem, ne tak pro mé rodiče a ostatní dospělé, kteří měli plnou hlavu starostí. Fronta byla za dveřmi, lecčeho nebyl dostatek a mnohé nebylo k sehnání vůbec, takže pomeranče, jablka a nějaké ty pamlsky z babiččina obchodu byly úplnou svátostí. Babička Anděla nebydlela naštěstí daleko, stačilo seběhnout pod kopec, ale v těch dnech jsem tam sám nesměl.

   Jaro bylo zaražené, zamlklé, plné napjatého očekávání a nepříjemného napětí. Obrovské bombardovací svazy letadel bylo vidět čím dále tím častěji. Letěly ve velké výšce, ale dunění leteckých motorů nikdo nepřeslechl. Stávalo se, že když jsem se ráno probudil, byly zahrádky kolem domků posety tenkými proužky staniolu. Tak prý posádky letadel znemožňovaly Němcům, aby je zaměřili. Kromě letadel jsme toho jara pozorovali také opravdové zatmění slunce. Poprvé v životě jsem se na něj díval skrz sklo začouzené nad plamenem svíčky, a to byla jediná událost, která dávala alespoň na chvíli zapomenout na všechno ostatní. – Slunce! Sice přes začouzené sklo a zpola zatemněné, ale slunce!

   Maminka chodila v těch dnech stále častěji do sklepa, stále tam odnášela kompoty a různé jiné zavařeniny přinesené od babičky. Nevěnoval jsem tomu příliš pozornosti, neměl jsem proč. Tatínek zatloukal sklepní okénko několika silnými fošnami    a já jsem mu pomáhal. Přenesl tam také starý otoman a postel, což vzbudilo můj zájem a zvědavost. Už nevím, co mi táta na moje všetečné otázky odpovídal, ale zanedlouho mi to bylo jasné. Ta postel byla pro mě, neboť poslední dny války jsme se do toho sklepa přestěhovali nadobro.

Osvoboditelé

   Byla temná noc, ale nespal jsem. Zvenku byly slyšet rány, jejichž původ jsem neznal. – Bum! Prásk! Ratata! A zase – bum!

   „Už zase střílejí,“ povídá maminka, „zajistil jsi dobře okna a dveře?“

   „Neboj se, všechno jsem zatloukl deskami,“ povídá otec.

   Pak se ozval nějaký křik a kolem našeho sklepního okénka se rozdusaly těžké boty. A pak ještě jednou dvoje, nebo troje.

   „Už jsou tady,“ tiše povídá otec a výmluvně ukázal palcem nad sebe, někam do neurčita.

   „Opravdu nemohou vidět světlo ze sklepa?“

   „Blázníš?“ usmál se táta. „Je tam dvojité bednění a zevnitř ještě ta tlustá deka, jen se podívej! Ani světlo žárovky by neproniklo, ne tak plamének svíčky.“

   „A co když se budou dobývat do domu?“

   „Tak je necháme, ať se dobývají,“ odtušil otec.

   Ale okované boty neměly zájem někam se dobývat. V naší čtvrti žádní Němci nebyli, zbytečně by se tu zdržovali. Ani žádné rány se už neozvaly.

   Byl jsem zticha jako pěna. Nebál jsem se, jenom jsem byl strašně zvědavý. Pak jsem krátce zdříml, ale sotvaže otec vstal a cvakl klíč v zámku sklepových dveří, stál jsem mu za zády.

   Právě jsme vystoupali po schodech do předsíně a do kuchyně, když se ozvalo zabušení na dveře.

   „Otevřeme?“ ptá se matka.

   „Samozřejmě, že otevřeme. Když budou chtít, stejně si otevřou sami,“ rozhodl otec.

   Před dveřmi stáli dva neuvěřitelně špinaví vojáci se samopaly, druhý z nich stál pod schůdky a za uzdu držel koně.

   „Voda – jest?“ ptá se první.

   „Chtějí vodu, povídá otec.“

   Máma natočila do sklenice vodu a podává ji vojákovi.

   „Éto málo,“ povídá on, když sklenici jedním hltem vyprázdnil. „Dáže jemú!“ ukazuje pod schody.

   Máma pochopila a napustila novou sklenici.

   Voják se zasmál, podal sklenici svému kamarádovi a znovu se obrátil k matce.

   „Éto iščo málo! Im tóže!“ zasmál se a ukázal na koně. Oba pili stejně hltavě jako jejich jezdci. Vědra byla za malou chvíli prázdná.

   „A lucérka, jesť?“ obrací se voják k tátovi. Ten jenom bezradně krčí rameny, ale máma odbíhá rychle do sklepa, přináší petrolejovou lampu a podává ji vojákovi i se zápalkami.

   „Éto nět lucérka,“ směje se voják a říká ještě něco, čemu nikdo nerozumí. Oba rodiče stojí jako zařezaní. Nechápou.

   „Lucérka, lucérka!“ rozčiluje se druhý, ukazuje na zem a dupe nohou do trávy.

   „Že on chce nakonec jetel pro koně?“ povídá máma. „Tomu se přece u nás také říká lucerka!“

   „Lucerka?“ obrací se máma k Rusovi a ukazuje na zem, kde se mezi trávou ukazuje několik jetelových lístků.

   „Da, éto lucérka!“ přisvědčuje on.

   „Tak tu nemáme,“ vrtí hlavou máma a krčí rameny. „Tam mají lucerku!“ ukazuje na nedaleký statek. „Tam mají krávy i lucerku.“ Rusové poděkovali a odklusali. Víckrát se už neobjevili.

   Přes město postupovala fronta, kolem duněla děla  a z babiččiny zahrady střílely ruské kaťuše, které tam zaujaly palebné postavení. Přímo nad našimi hlavami zuřil letecký souboj. Jedno z letadel, zanechávajíce za sebou dlouhý ocas černého dýmu, zapadlo kamsi do lesa na protějším kopci. Zvedl se odtamtud mohutný černý oblak a po nějaké chvíli se ozval výbuch.

   „Ten už to má za sebou,“ pokýval hlavou otec a zahnal mě od okna.

   Náš nedobrovolný trvalý pobyt ve sklepě končil. A přesto jsme hned následujícího dne, kdy už bylo takříkajíc „dobojováno“, málem přišli o život. Z ničeho nic se objevilo na nebi letadlo. Podle červené pěticípé hvězdy na křídlech to byl Rus. Letělo nízko nad zemí – tak nízko, že v kabině bylo vidět i pilota. Lidé se zastavovali a ukazovali si na něj. Chvíli to vypadalo, že nám mává křídly, jako by nás zdravil, ale pak najednou zpod těch křídel vyšlehly krátké plameny. „Ratatata!“ ozvalo se vzápětí a zasvištěly střely.

   „Panebože! On po nás střílí!“ ozvaly se zděšené výkřiky.

   „K zemi, chlapče, k zemi!“ zařval otec, a než jsem se stačil vzpamatovat, strhl mě do příkopu a zalehl mě svým velkým tělem. Letoun přeletěl a naštěstí se už nevrátil, našel si jiný cíl. Byl jím přeplněný osobní vlak. Bylo velké štěstí, že nikdo nepřišel o život.

   „Nestalo se ti nic?“ ptá se tatínek, když mě, zalehnutého, zvedal ze země. Uvědomil jsem si, že mi právě zachraňoval život, vděčně jsem se na něho podíval a vzal ho za ruku. Táta si dřepl, očistil mi šaty od hlíny a trávy a silně mě k sobě přitiskl. Bylo mi pět let. Ten ruský pilot byl prý na mol opilý…

    V dalekém Terezíně, o němž jsem tenkrát vůbec nic nevěděl, se zatím připravovali Němci k útěku. Balili si kufry a do nich všechno, co v lágru za protektorátu nakradli a o co okradli lidi dříve, než je poslali na smrt. Nechtěli po sobě nechat nic, co by mohlo v budoucnosti svědčit proti nim. Proto měli být všichni vězni, kteří koncentrák přežili, likvidováni.

   Ale tak jako v jiných táborech, ani tady už nestačili své záměry uskutečnit. Bránu Terezína rozrazil právě včas první ruský tank. Na zem koncentračního lágru, ve který bylo za okupace město Terezín přeměněno, seskočili první vojáci s rudými hvězdami na čepicích.

   To, co spatřili, vzalo dech i otrlým vojákům zvyklým dívat se denně smrti do tváře. Přinesli svobodu, ale ještě nenastal čas, aby si jí zubožení a vyhladovělí lidé užili. V táboře zuřil tyfus, na který ještě v prvních dnech svobody umírali lidé. Nad celým táborem byla vyhlášena karanténa.

   Na skutečnou svobodu si musela i moje příští nevěsta ještě chvíli počkat. Ale setkala se s tátou. Kdo je to, táta? Viděla ho poprvé v životě – vyhublého cizího člověka v pruhovaných vězeňských šatech, zarostlého a špinavého. Ten člověk ji vzal do náruče, upřeně se jí zadíval do tváře, přitiskl ji k sobě a jeho ramena roztřásl křečovitý pláč. Pak je oba objala plačící máma. Stal se zázrak, ve který ani jeden z nich nedoufal a nevěřil.

První dny míru

   Po dlouhé době rodiče souhlasili, že mohu jít sám k babičce. Bylo to asi tři sta metrů po chodníku dolů kopcem, kolem chodníku bylo zábradlí, a nešel jsem tu cestu poprvé. Vesele jsem si poskakoval a možná   i něco prozpěvoval, když náhle zaječela siréna. Asi svolávala do továrny lidi k odklízení trosek, nevím, ale tak jsem se strašně lekl, že jsem v okamžení seděl na zadnici a s hrůzou se ohlížel kolem sebe, co se bude dít.

   Nic se nebude dít, nic se nebude dít, utěšoval jsem se v duchu, vždyť přece dobře víš, že válka už skončila. Maminka a tatínek to říkali. – „A skončila,  a skončila,“ radoval jsem se nahlas a pokračoval v cestě.

   Babiččin dům byl k nepoznání. Už to nebyl ten čistý dům se zářivě bílou omítkou! Byla teď celá prostřílená, plná ošklivých děr, a na dvoře se ještě válely velké dělostřelecké nábojnice. Na cestě před domem stála kolona vojenských aut a tanků s ruskými vojáky. Měli na sobě světlezelené uniformy a vůbec se mi nelíbili. Byli opilí a prý v okolních domech také kradli – hodiny, gramofony a rádia, co se komu hodilo. A tak rád bych se na ta jejich děla zblízka podíval!

   „Jen se opovaž!“ pohrozila mi babička. „Raději se tam ani nedívej!“ a rychle za mnou zamkla dveře. Ani nechtěla věřit, že jsem přišel jen tak sám.

   Rusové odtáhli dále na západ a v prvních dnech míru mě rodiče vzali na první procházku městem. Ani jsem je nepoznával: Viděl jsem řadu rozbitých domů a továrních budov. Ty na mě působily zvlášť děsivě. Slovo „bomby“ a „bombardování“ jsem neslyšel poprvé, ale teprve teď jsem na vlastní oči viděl, co to znamená a co taková bomba dokáže. Hrůza! Pohled na ty trosky – ohromné tovární budovy v rozvalinách, z nichž trčela na všechny strany pokroucená železa   a dráty – ve mně zanechal hluboký dojem. Asi to na mně bylo vidět, protože následujícího dne rodiče usoudili, že do města se už nepůjde. A protože ani okolní příroda nebyla natolik bezpečná, aby se mnou šli například do lesa, vyrazili jsme na „procházku“ po cestě do nedalekých Příluk. Kdyby jen věděli, co všechno cestou uvidíme!

   Za městem, všude kolem cesty, kde bylo teprve nedávno vysázeno mladé třešňové stromořadí, ležely ještě nepohřbené mrtvoly zabitých koní. Jejich nehybné kalné oči byly obráceny kamsi k obzoru, který už neviděly, a jejich kopyta trčela němě do výše. Po této cestě táhli k městu spolu s Rusy také Rumuni. A to po nich zbylo…

   Náš velký básník Fráňa Šrámek napsal překrásnou báseň, kterou jsem se mnohem později učil z vlastní vůle zpaměti – Raport. Ani jsem se jí nemusel moc učit, protože jsem viděl, jak oči padlých koní vypadají. Vždycky jsem si na ně při té básni vzpomněl a cítil jsem, jak se mi ježí vlasy na hlavě a přes záda mi přebíhá mráz…

Návrat

   Z dobytčích vagónů na brněnském hlavním nádraží vystupují bývalí terezínští vězňové. Vystupují ze stejných vagónů, do kterých je gestapáci nacpali a vezli na smrt. Teď se konečně dočkali skutečné svobody. Není jich mnoho, kdo z těch dlouhých zástupů přežili. Vyhublá, podvyživená těla, zapadlé oči, někteří ještě v pruhovaných vězeňských hadrech.

   Mezi nimi vystupuje i malá kudrnatá holčička a udivenýma očima si prohlíží neznámé velké nádraží. V tom vagonu, ze kterého právě vystoupila   a ve kterém ležela na troše slámy, ji přikrýval těžký vojenský kabát jednoho z ruských vojáků. Slitoval se nad ní a přikryl ji vlastním kabátem, aby jí nebyla zima.

   Když odsud odjížděla, byly jí čtyři měsíce, ležela v peřince a máma ji držela v náručí. Teď jsou jí čtyři roky. Nechápe, že přijíždí domů. Co je to, domov? Jejím domovem byl přece německý koncentrák! Nemá žádné kamarádky ani kamarády. Nemá žádnou hračku. Nemá žádnou babičku ani dědečka. Nemá příbuzné. Také město, do něhož přijíždí, je cizí.

   První nevěřícné kroky po nástupišti. Na většinu z těch lidí tady už nikdo nečeká. Ale dívenka i její rodiče mají přece jenom trochu štěstí. Na peronu stojí jakýsi pán a jde jim naproti. Je to maminčin bratr. Ten koncentráku unikl, po celou válku ho ukrývali.  A teď svou sestru skoro ani nepoznal. Ta příšerně vyhublá ženská postava, to že je jeho sestra?

   „Sestro, sestřičko!“

   „Bratře, bratříčku můj drahý!“ plakali si v náručí.

   Nikdo jiný z té početné rodiny už nezbyl. Komu se nepodařilo před válkou někam utéci, zůstal tam navždy. Nezůstala po něm ani ta hromádka popela.

   Nezbylo nic ani z jejich rodinného majetku. Co neukradli Němci, to si „rozebrali“ sousedé. Všechno se někomu nějak hodilo. Nikdo nepřišel a neřekl – „schovali jsme vám to, kdybyste se jednou přece jen vrátili.“ Nikdo. I o svůj starý byt přišli, ani dům se jim nevrátil. Zůstaly jim jenom holé ruce a život. Ten jim zůstal. To nejdražší, co měli.

   Museli znovu začínat úplně od nuly. Náhradní byt, který dostali od národní správy, se podobal spíše skladišti. Měl vysoký strop, tvořila ji jediná velká obytná místnost, která se nedala vytopit. Proto ji přehradili od podlahy až ke stropu jakýmsi starým nábytkem na dvě poloviny, ta druhá zůstala prázdná.

   Byli tu všichni pohromadě, ale ne nadlouho. Na matku teprve teď dolehla hrůza, kterou právě přestála, a nervově se zhroutila. Na nějaký čas se za ní zavřely dveře sanatoria.

   Tatínek se mohl konečně přihlásit ke svému právnickému povolání, ale o pořádnou práci ještě ani nezavadil. Za války svůj titul zatajil, jinak by byl okamžitě zastřelen. Inteligence a komunisté, kteří vystupovali aktivně proti fašismu, byli první na řadě. To dobře věděl, proto se ještě před válkou naučil svářet. To mu později zachránilo život.

Gertinka

   Jak už jsem řekl, o koncentračních táborech jsem nic nevěděl. Byl jsem malý chlapec a doma se o takových věcech nemluvilo. Měl jsem jiné starosti.

   Brzy po válce jsme se odstěhovali do slezského Skřečoně nedaleko Nového Bohumína. Na polskou hranici to bylo, jen co by kamenem dohodil. Tatínek totiž pověsil své zámečnické řemeslo na hřebík, dal se k četnictvu a Skřečoň byl jeho první štací na spletité cestě ve službách zákona.

   V roce 1947 tu žila cháska k pohledání. Mluvilo se tu slezsky, což je řeč od ostatních moravských nářečí odlišná a s výrazy tak specifickými, že jinde na území Čech a Moravy jí málokdo rozumí. Za protektorátu se prý většina zdejšího obyvatelstva hlásila buď k Polákům, nebo k Němcům. Zdejší lidé měli také polská nebo německá jména – když ne obě, tak aspoň jedno z nich: Křestní, nebo příjmení. Školní mládež byla hrubá, zdivočelá, mezi ní mnoho skutečných darebů, kterým se tu říkalo chachaři. Nejednou jsem přišel ze školy zmlácený tak, že mě ani vlastní máma nepoznala. Košile, která při mém odchodu bělostně zářila, byla při návratu červená od límečku až k pasu a nos hrál všemi barvami. Otec tomu říkal frňák. Kdyby tenkrát stály na křižovatkách semafory, mohl bych být jedním z nich. A bylo proč mě řezat hlava nehlava: Byl jsem přivandrovalec z Moravy, a ještě ke všemu syn četníka. Poschováváni za kmeny starých lip rostoucích před školou čekávali na mě tamní spolužáci, a bylo jich vždy více, než do kolika jsem uměl napočítat.

   V té době jsem se poprvé zamiloval. Gertinka, jak se objekt mé lásky jmenoval, byla kudrnatá, stále pěkně nastrojená holčička s hubenýma nohama, oblíbenkyně třídní učitelky Jarmily. Paní učitelka byla svobodná, ráda pletla a Gertinka jí po vyučování držela vlněná přadena. Pilná pletařka je pak smotávala do úhledných klubíček a já, ačkoli jsem měl tu práci k smrti nerad (maminka byla rovněž zdatná pletařka), jsem si pospíšil, abych mohl také držet paní učitelce vlnu. Tak jsem byl své vyvolené stále nablízku. Byla to láska jako trám – za pár dní jsem hořel jako fangle, takže by ode mě chytil i mámin kameňák.

   „Táto, budu se ženit,“ řekl jsem jednoho podzimního večera svému otci a zadíval se na něho důvěřivýma očima.

   Otec zvedl oči od novin a v obličeji měl výraz člověka, který právě spatřil blbce.

   „Maminko,“ zvolal otevřenými dveřmi do vedlejšího pokoje, „náš syn se bude ženit, slyšela jsi to?“

   „To víš, že slyšela,“ ozvala se matka. „A která to je, ta tvoje nevěsta?“ obrátila se ke mně, když opustila kuchyň a vstoupila do pokoje. Také ona si mě prohlížela jako exota a v koutcích úst jí několikrát škublo.

   „No, přece Gertinku si budu brát,“ nedal jsem se a zaujal postoj, který neměl nikoho nechat na pochybách, že je tomu tak, že to myslím smrtelně vážně a nehodlám na tom nic měnit.

   „To je ta s těmi kudrnatými vlásky, co s tebou chodí do třídy, že ano?“ ptá se mamina.

   „Ano, ta. Také se ti líbí?“

   „To víš, že líbí. A kytku – máš?“

   „To je maličkost,“ opáčil jsem, „těch mají na zahrádce plné záhonky.“    

   „Aha… A co svatební hostina?“

  „Hostinu přece uvaříš ty, ne? Jsi přece moje maminka a každá maminka vaří hostinu…“

   Otec začal kašlat a podezřele mávat rukama, jak to dělal pokaždé, když mu zaskočilo. Matka k němu přiskočila a několikrát ho bouchla do zad. Konečně tátův kašel ustal, aby mohl být vystřídán usilovným kousáním se do spodního rtu.

   „A co bydlení? Kde spolu budete bydlet?“ nedala se tvrdošíjná máma.

   „Bydlet? – Něco se už najde,“ mávl jsem rukou na znamení, že s takovými žabomyšími problémy si starosti nedělám, že mi za to nestojí a že jsou pod moji úroveň. Ale pak mě napadlo, že s tím bydlením to přece jenom nebude taková legrace, jak to na první pohled vypadá, a honem jsem dodal: „Její maminka má domek a tatínka už nemají. Padl ve válce, víš?“

   „Tak to jo… To tedy znamená, že mají v baráku volno, že ano?“ ozval se táta. „Tak to abychom ti začali balit ranec, polštář a peřinu! Jenom ještě nevím, jak tu svoji ženu uživíš, když ještě chodíš do školy?“

   Možná to byla právě ta správná otázka, která mě přiměla k jednomu z prvních vážných zamyšlení. Udolán všetečnými otázkami rodičů a sám se sebou zcela nespokojen jsem zanedlouho usnul. Ale spaní jsem měl neklidné – na rozdíl od mnohých dnešních a mnohem dospělejších zamilovaných, kteří spí klidně, spí dlouho a cizí postel ani cizí střecha nad hlavou jim vůbec nevadí. Ba ani ty cizí peníze ne…

   Následujícího dne jsem šel jako obyčejně do školy. Nevěděl jsem ještě, kam až sahá lidská zloba, a protože za lidi jsem tenkrát považoval jenom dospělé (moji spolužáci do toho ještě nebyli jaksi zahrnuti), šel jsem bezstarostně a popiskoval si do kroku. Nevěděl jsem také, že lásku nevystavujeme nikde a nikomu na odiv a nechodíme s ní hned na trh, takže to, co mělo být cizím očím skryto, se brzy stalo veřejným tajemstvím číslo jedna a cvrlikali si o tom i vrabci na střeše. Ve své dětské důvěřivosti jsem netušil žádné nebezpečí, a to se mi stalo osudným.

   Toho dne na mě čekali spolužáci opět před školou ukryti za kmeny stoletých lip, a jen jsem se dostal do jejich stínu, sesypali se na mě jako hejno vos. Gertinka stojící opodál se mohla jenom dívat, jak jedna rána za druhou dopadá na můj zkrvavený obličej.

   Bránil jsem se jenom chabě, protože tam, odkud jsem přišel, jsem se s podobným druhem zášti nikdy nesetkal a bránit jsem se neuměl. Košile, která byla ráno bílá jako padlý sníh, zrudla právě prolitou krví, ale co mě trápilo nejvíce, nebyla ani tak ta krev jako pohana, kterou jsem před zraky své vyvolené utrpěl.

   „No potěš pánbůh,“ procedil skrz zuby otec, když mě zase uviděl ve dveřích, jak hraji všemi barvami. „To jdeš z cirkusové arény, že tě tak zmalovali? Nebo tě na cestě ze školy přepadli medvědi?“

   „Medvědi ne, kluci ze třídy,“ sykl jsem zlostí a lítostí skoro bez sebe. „Tatínku, nauč mě boxovat,“ řekl jsem odhodlaně a zdálo se, že se na mě táta podíval s tichým porozuměním – poprvé od té chvíle, kdy jsem se mu zmínil o své svatbě. A protože se jako mladý muž tomuto druhu sportu kdysi aktivně věnoval, a teď měl konečně příležitost něčemu mě naučit. Kromě boxu mě učil také základům řeckořímského zápasu a nejrůznějším chvatům jiu-jitsu, kterými bylo možno nepřítele rychle zneškodnit. Rvali jsme se denně a netrvalo dlouho, šlo mi to lépe než učení ve škole.

   „Nejlepší obrana je útok,“ poučoval mě. „Nikdy nečekej, až ti někdo jednu vrazí. Když vidíš, že se něco chystá, jsi to ty, kdo musí první zaútočit a protivníka zaskočit, to si pamatuj!“ Den pomsty se blížil a partu kluků ani nenapadlo, že bych se jim já, kterého až doposud vždycky zřezali, mohl postavit.

   „Počkej tady, Gertinko,“ řekl jsem jednoho odpoledne své kudrnaté spolužačce a posadil ji na kládu ležící před školou, aby měla dobrý výhled        a mohla pohodlně pozorovat, co jsem už dlouho plánoval. Hoši právě vycházeli ze školních vrat a bezstarostně se mezi sebou pošťuchovali. Školní brašny nesli na zádech, což mým plánům náramně vyhovovalo: S velikým řevem jsem se vyřítil z úkrytu a bušil do nich pěstmi hlava nehlava. Než se stačili vzpamatovat, bylo po boji.

   Vítězoslavně jsem se ohlédl, ale Gertinka tam už nebyla. Ze své klády dávno utekla. Až mnohem později jsem pochopil, že ona už asi věděla, že láska a hrdinství se prokazují úplně jinak než ranami pěstí. S pěstmi, stejně jako s ostrými lokty, se totiž člověk musí dlouho učit správně zacházet – a někdy se to stejně ani do nejdelší smrti nenaučí...

Zvlčilý kraj

   Často se ptám, do jakého světa jsme se to narodili? Bylo brzy po válce, v okolí města leželo plno granátů, min a nevybuchlé munice. Polovina třídy, do níž jsem chodil, byla válkou nějak poznamenána. Byly mezi námi děti bez prstů, děti zohavené jizvami, hrbáči. Lordóza a skolióza, doprovázené jejich věrnými družkami křivicí, tuberkulózou, černým kašlem a černými neštovicemi, byly zcela běžné choroby, které už dnes děti ani neznají. Byly to nemoci z hladu, podvýživy a nedostatku vitamínů.

   Ani oblečení pro děti moc nebylo, a když bylo, tak velmi drahé, takže naše mámy si takový luxus nemohly dovolit. Chodili jsme většinou ve věcech přešívaných z tatínkových nebo maminčiných obnošených šatů, v létě jen v trenýrkách a bosi, dokonce i do školy. Maminky doma samy šily, pletly, háčkovaly, vařily, pekly a zašívaly, pořád kolem dokola. Nebyly ještě rovnoprávné s muži a do práce chodila jen málokterá z nich. Roboty měly doma víc než dost. Proto se jim říkalo kdysi na Moravě „roby“, protože to slovo bylo odvozeno od robotování a ony neměly daleko k nevolnicím…

   Zvlčilý kraj zvlčilých dětí – to byl náš tehdejší domov. Do lesů jsme chodit nesměli. Byly zaminovány a každou chvíli v nich někdo přišel         o život. To, že tatínek byl u policie a vykonával službu na hranicích, mi umožňovalo poznat, co ani moji tamější spolužáci neviděli a vidět nemohli. Táta mě s sebou často brával na pochůzky kolem hraniční říčky Olzy, která dodnes tvoří část státní hranice mezi naší republikou a sousedním Polskem. O tuto říčku se odehrály ty nejprudší válečné boje, i když se o nich mnoho nenapsalo. Fronta tu stále měnila svoji linii, bylo vystříleno obrovské množství pěchotní, dělostřelecké  i letecké munice, a podle toho vypadaly oba říční břehy i její dno. Vše bylo rozerváno řadami navzájem se překrývajících kráterů.

   Ještě v letech 1947–1948 tu byla k vidění minová pole, tak jak byla Němci nakladena. Na česko-polské hranici trčely z polozasypaného zákopu holenní kosti i s navlečenými botami, porůznu se tu povalovaly přilby, mnohdy proděravělé a s bělavými zbytky lebek. Taková byla i krajina kolem rozstříleného a vypáleného selského dvora Červína na polské hranici, kam mě nejednou otec se svým kamarádem zavedli, aby mi ukázali, jak vypadá válka. To proto, abych si to dobře pamatoval a mohl o tom jednou vypravovat dětem. Vyprávěl jsem, a nejenom těm svým… Pevně mě držel za ruku, abych se ani o centimetr neuchýlil od pěšiny, kterou jsme šli. Jednou jsme se těsně prosmýkli kolem jakési studny přikryté dřevěným poklopem.

   „Tady v té studni,“ povídá otec, „jsme našli tělo jednoho ruského důstojníka – byl to kapitán. A tady jsme ho pochovali,“ ukázal na nevelký březový kříž, na němž byla pověšená prostřelená přilba. „Zanedlouho si pro něho naši přijdou a bude odpočívat spolu s ostatními v nějakém společném hrobě. Leží jich tu v zemi ještě celé stovky…“

   Velice mě zajímaly vojenské pevnosti. Táhly se po celé hranici v řadě vedle sebe jako zakletí duchové, jejich chladný železobeton ještě nestačil pokrýt zelený mech ani nestačily zarůst křovím a plevelem. Otec mi dovolil, abych se do nich podíval. Byly prázdné, uvnitř byla cítit jen zatuchlina a bylo v nich zima.

   „Jen si je pořádně prohlédni, synku. Všichni jsme na ně dělali sbírku a dávali peníze. Lidé dávali zlaté prstýnky, náušnice, ba i zlaté zuby, abychom je mohli postavit. Měly nás chránit před Němci, ale neochránily. Naši největší spojenci nás zradili a nakonec ty pevnosti posloužily Němcům, aby z nich stříleli na ty, kdo nám přinášeli svobodu...“

   „Jo, člověk se musí pořádně rozhlédnout a dobře si promnout oči, než někoho nazve přítelem,“ pokýval hlavou jeho kamarád.“

   Je těžké představit si dnes krajinu, která se ježí ostnatými dráty, krajinu plnou min. Všude miny, samé miny… Nevybuchlé dělostřelecké granáty se povalovaly i pod můstkem přes potok. Z průzračně čisté vody vyčuhovaly jako hrůzná zjevení. Ve škole nás před takovými nálezy každý den varovali – vždyť jedno z těch minových polí jsme měli necelých dvě stě metrů za školou!

   Některé ty miny vypadaly tak neškodně, jako by to byla jenom nějaká zrezivělá konzerva. Ale neopatrně se jich dotknout nebo zakopnout o některý ze zamaskovaných drátů, které od nich byly v husté trávě nataženy, znamenalo jistou smrt. Pak došlo k výbuchu.

   Všude kolem polí byly připevněny na kůlech bílé tabule s lebkou, zkříženými hnáty, a pod nimi nápis: POZOR, MINOVÉ POLE! A když se člověk pozorně podíval, hned za tabulemi rozeznal v trávě i na zemi malé hrbolky trochu podobné krtičincům. To byly ony. A jindy nebylo vidět vůbec nic…

   Ale nebyla tu jenom souvislá minová pole. Na polích, v lesích a zahrádkách, ale také na půdách domů, ve sklepích, dokonce i na záchodech a latrínách, všude byly nastraženy minové pasti. Stačilo vzít za kliku nebo se posadit na prkénko…   Všude se našly nevybuchlé dělostřelecké granáty, časované a nevybuchlé letecké bomby a jiné střelivo. My jsme měli jednu takovou bombu dokonce i na půdě.

   A našli se i takoví, kdo přišli díky falešnému hrdinství o život. Pětice chlapců o něco starších než jsem byl já byla přesvědčena, že pokud se do takového dělostřeleckého granátu silně něčím nepraští, nevybuchne. Kdo ví, kdo jim to nakukal. Jeden z nich si pak na něj stoupl a trochu poskočil. Vybuchl. Ti chlapci byli na místě mrtví. Když nám tu novinu učitelé ve škole sdělovali, dlouho nikdo nepromluvil. Školní chodba, která byla o přestávkách plná rváčů, zela prázdnotou.

   Krátery, jimiž bylo celé město rozryto, byly někdy značně hluboké i široké a na jejich dně se zdržovala voda. Střepiny z leteckých bomb, které se všude povalovaly, měly různé tvary a rozměry, ale všechny měly zubaté kraje ostré jako břitva a nebylo radno brát je do rukou. Proti tetanu se po válce ještě neočkovalo, a tady žádné tabule nebyly. V těch kráterech jsme si hrávali…

    Jednou jsme šli s rodiči na podzimní procházku. Šli jsme cestou ke Kopytovu. Bylo po žních a na poli sbíraly dvě jeptišky klásky do zástěr. Bylo přece po žních! Na tom poli se ještě před několika dny pracovalo! Žalo a sváželo se tam obilí! Chvíli jsme se na ně dívali a chvíli pozorovali vodu v potoce. Pak jsme pomalu pokračovali v chůzi.

   Uběhlo asi čtvrt hodiny. Najednou se za námi ozvala děsivá rána. Trhli jsme sebou a polekaně se ohlédli. V dálce se nad polem zvedal obludný černošedý mrak. Po ubohých jeptiškách už nebylo ani památky.

   „Co se to tam stalo?“ ptám se táty a tahám ho za rukáv.

   „Chuděry, šláply tam asi na minu,“ povídá, „těm už nikdo nepomůže. Ani my tam jít nemůžeme, chlapče, nebo dopadneme také tak…“

   Dodnes mám ten výjev v živé paměti. Co proti tomu byla zvednutá kopyta mrtvých koní za mým rodným Zlínem! Možná tam právě zpívaly děti ve škole písničku „Na tý louce zelený“ nebo „Já jsem malý mysliveček…“ A já jsem právě prožíval válku, kterou jsem zatím znal jen z bezpečí našeho sklepa.

V poválečné škole

   Mezi řekami Odrou a Olzou, daleko na severu Moravy, bylo všechno úplně jiné. Bydleli jsme ve velkém činžovním domě blízko rozlehlého nákladního nádraží. Všechno tam bylo špinavé a začouzené sazemi z komínů desítek parních lokomotiv, které tu posunovaly vagony a řadily vlaky. Tenkrát ještě jiné lokomotivy než ty parní nejezdily. Ve dne v noci se ozývalo jejich pískání, houkání, dýchavičné funění, sykot páry, tlukot kol do kolejnic, třeskot výhybek a řinčení nárazníků, když posunující se vagony do sebe narazily. Zpočátku jsem si na to nemohl zvyknout a v noci jsem se často probouzel.

   Z druhé strany domu byla rušná ulice, jejímž středem jezdily tramvaje. K našemu domu sjížděly za velikého rachotu z nedalekého železničního nadjezdu. A kousek od domu byla zastávka. Když tramvaj zastavovala nebo se rozjížděla, celou ulicí proletělo dvojí rázné zazvonění. Bydleli jsme ve zvýšeném přízemí, takže vlaky i tramvaje seděly a jedly s námi u stolu.

   Do školy to byl pořádný kus cesty. Zvonění k přestávkám býval povel k nepopsatelným rvačkám. Rvali jsme se všude – ve třídách, na chodbách a školních záchodcích, i na školním dvoře. Krocením výtržníků byli pověřeni dva mladí učitelé, Škarka a Goláb. První z nich chodil po školních chodbách s řemenem, druhý s bambusovou rákoskou, a kde se co šustlo, tam do toho bili hlava nehlava z obou stran. Obyčejně jsem býval až dole...

   Posledním do třetice byl sám ředitel školy Merta. Ten procházel chodbou s příložníkem v ruce. Těžší provinilce si pak volal k tabuli a tam je bez jakýchkoli dalších cavyků odměnil. Nepamatuji si, že by se dostavil některý z rodičů do školy, aby si stěžoval na špatné zacházení se svým potomkem. Pokud totiž některý z otců zjistil, že jejich syn byl ve škole potrestán, doma mu ještě přidal.

   Také mně po jakémsi drobném prohřešku přísný ředitel poručil, abych nastavil dlaň. Obvykle následovalo zasvištění příložníku a mlasknutí. Ruka pak byla po několik příštích dnů opuchlá jako papuč. Když se onen svištivý zvuk ozval, byl jsem rychlejší   a rychle ucukl. Mlasknutí se ozvalo, ale na ředitelově koleni. Pamatuji si, že něco strašně zaklel, bylo to polsky a znělo to jako pšia krev cholera. Česky to znamenalo psí krev, cholera, a když tak někdo zaklel, byl schopen úplně všeho, to jsem už věděl. Zmizel jsem tak rychle, jak to jen bylo možné. Zbytek hodiny jsem prožil schoulen v kterémsi záchodku na odlehlém místě školy, odkud mě vysvobodilo až zvonění.

   Proti nemocem, které mezi námi, válečnými dětmi, řádily, vytáhl Červený kříž všechny zbraně, které byly po ruce. O velké přestávce jsme vždy stávali v řadě mezi lavicemi. Pan učitel míval v té době na svém učitelském stole velkou láhev plnou rybího tuku – žlutě zbarvené a odporně páchnoucí tekutiny. Každý musel nastavit velkou polévkovou lžíci, kterou si z domu přinesl, a tu mu až po okraj naplnil.

   „Polknout!" nařídil, zkontroloval, zda rybí tuk klouže správně tam, kam patří, a v seznamu si odškrtl jméno. Bylo po všem, a když si na to vzpomenu, dělá se mi dodnes špatně...

   Učení nebylo snadnější, než je dnes, jen se učilo něčemu jinému a trochu jinak, to je vše. Na příklad krasopisu. To by ani dnešním dětem neškodilo. A ta- ké povinnému náboženství, které jsem navštěvoval velmi nerad, protože jsem ničemu z toho, co nám velebný pán vypravoval, nevěřil. – Ne, kdyby existoval někdo, kdo vládne tak obrovskou mocí, jakou má prý Bůh, a ke všemu byl i milosrdný a spravedlivý, nikdy by nemohl dopustit, aby se děly takové věci, jaké jsem na vlastní oči viděl – a to jsem toho ještě neviděl tak mnoho. O tom jsem byl už jako chlapec skálopevně přesvědčen…

Hraniční kameny

  Byly čtyři roky po válce, která změnila naši zemi, Evropu i svět. Byla to nejstrašnější válka  v dosavadních lidských dějinách.

   Můj tatínek byl voják. Z ničeho nic někam zmizel a pak přišel telegram, abychom za ním přijeli. Tak se v roce 1949 stala naším novým dočasným bydlištěm i malá šumavská vesnička Rychnov u Frymburka. Ležela několik desítek metrů od hraniční čáry s Rakouskem. Bylo to takzvané „zakázané pásmo“ a bez zvláštního povolení se tam nikdo nedostal. Měl jsem v té době devět let a vnímal jsem tu cestu za tatínkem jako obrovské dobrodružství.

   Bylo už pozdní odpoledne, když jsme konečně dorazili do železniční stanice Černá Hůrka. Dál už vlak nejel. Před malinkým nádražíčkem nás čekal otec s bryčkou, kočím, dvěma koňmi, a za pár minut jsme se už kodrcali dál a dál k hranici. Byli to jedni z těch všestranně užitečných koníků, kteří uměli všechno: tahat bryčku, sekačku na trávu, žebřiňák, ba i jezdce sedícího v sedle. Ta cesta, asi dvacet pět kilometrů dlouhá, byla nekonečná. Šumavské hory se rychle halily do tmy, nad hlavou vzplály roje hvězd. Nikde ani stavení, ani živé duše. Šumavské velikány v nočním vánku temně hučely, z lesní tišiny čišel nepříjemný chlad. Zabalili jsme se do dek a po nějaké době jsem usnul. Když jsem se probudil, byla hluboká noc. Třásla mnou zimnice. Koně stáli, pofrkávali a pohrabávali kopyty. Tatínek s maminkou vykládali z bryčky rance a odcházeli s nimi někam do tmy. Seskočil jsem.

  „Dej pozor,“ sykl tatínek, „jsou tam schody dolů, musíš být opatrný.“

   Vzal jsem tedy svůj kufřík a šel. Těch schodů vydlabaných do vysokého břehu bylo nepočítaně!

   „Teď se otoč doleva a běž rovně. Je tam několik schůdků nahoru a dveře. Podrž mi je, prosím tě.“

   Byly to dveře do našeho příbytku, za nimi světnice s rozžatou petrolejkou a postel, na kterou jsem se svalil a v okamžení usnul…

   Rychnov, ale spíše Rychnůvek, byla vesnice na jedné z četných šumavských strání. Vévodil jí kostel s hřbitůvkem, mezi nimi byla alej mladých, dokulata zastřižených javorů. Pod kostelem stála budova jednotřídní školy a před ní, jakoby přilepena k jedné z jejích zdí, veliká káď se stále přitékající vodou. Veřejný vodovod, elektřina ani kanalizace tam nebyly. Ani lékař nebo obchody. Zhruba deset metrů od kádě padaly strmě dolů už zmíněné schody k domku, ve kterém jsme bydleli. Byl to domek hrobníka, jeho jedna zeď byla společná se zdí hřbitovní a sousedila s hroby. Když se otevřelo okénko v komoře, byly kříže přímo před očima.

   „Jéžíšmárjá!“ nezdržela se výkřiku maminka, když to hned první ráno uviděla, a dveře do komory hned opatřila pevným drátem, prý aby na nás v noci mrtví nemohli. Ale z druhé strany domku byl nádherný výhled na rozkvetlou šumavskou stráň plnou květin, cvrčků a kobylek. Byla velmi prudká a od našeho hřbitovního domku se po ní vinula pěšina do hlubokého údolí. Tam končila u horské bystřiny plné pstruhů. Stála tam kovárna s vodním kolem – snad to byl dříve nějaký hamr – a v ní bydlel kovář Štefan. Upoutal mě tím, že měl maštal a v ní obrovského koně-valacha jménem Max, koně těžkopádného, potrhlého a vrtošivého.

   Štefan byl Slovák a pil jako duha. Kdo ví, jak se ocitl v kovárně až kdesi na rakouské hranici! Ten potok byl totiž hraniční a za lávkou, která byla přes něj položena, bylo Rakousko. Vesničkou probíhaly dvě křižující se cesty a žili v ní na jedné hromádce Češi, Rakušané a Němci. To byli ti, kteří se za války ničím neprovinili, mohli u nás zůstat a nebyli odsunuti do své bývalé „říše“ jako ostatní. Ale na stráni v blízkosti našeho šumavského obydlí byla i řada opuštěných selských stavení po těch druhých Němcích. Byla volně přístupná a každé z nich skrývalo nějaké tajemství. Chodit jsme tam ale nesměli. Na hranici nebylo bezpečno a často se tu ozývala střelba.

 Rychnovský pan učitel

    Někdy se stane, že máme někoho upřímně rádi, ani o tom nevíme. Nemáme na mysli ani lásku ke psu Brokovi, ani k sousedově andulce nebo k rybičkám v akváriu, ale lásku k člověku, kterého si vážíme a na kterého i po letech vzpomínáme jako na někoho, kdo popsal naši duši, vstoupil do pomyslné tajné komnaty v našem srdci a ozářil naše podvědomí natolik, že se pro nás stal vzorem pro celý zbytek života. Takovou lásku můžeme cítit i ke svému učiteli, je-li dobrý, neboť – a to mi věřte – mezi učiteli takoví jsou.

   Rychnovská škola bylo typické šumavské stavení na jedno patro. Byla v ní jen jedna školní třída, ale tenkrát, když jsem byl ještě vzrůstem malý, mi připadala veliká, prostorná a krásná. V té jediné třídě se scházeli velcí i malí školáci z celé vsi a nejbližšího okolí. Široko daleko žádné jiné školy nebylo, snad až ve Frymburku, a ten byl velmi daleko. Lavice podobné těm, které dnes vídáme už jen ve starých kostelích, stály v řadách za sebou. Na každé z nich byly dva kalamáře – malé skleněné nádobky s inkoustem, do kterých jsme namáčeli svá rozskřípaná pera a snažili se co nejpečlivěji (a s vyplazeným jazykem) zaplňovat stránky školních sešitů. Neobešlo se to bez četných kaněk, stříkanců  a káravých pohledů pana učitele, neboť nejpřísněji známkovaným předmětem byl kromě počtů a čtení krasopis. Pero bylo obyčejné, dřevěné s držátkem, dnes už dávno muzejní kousek, včetně špiček různých kvalit a tvarů.

   Všechny ty pomůcky, ale také tužky, pastelky, gumy a hadřík na utírání inkoustu jsme nosili v dřevěném pouzdru s posouvacím víčkem, kterému se říkalo penál. Víčko bývalo i malované, někdy ozdobené nějakým pěkným květinovým motivem. Jiná pouzdra jsme vůbec neznali.  

   Mezi lavicemi byla ulička, která rozdělovala třídu na dvě stejné poloviny – v té levé seděli Češi a v pravé Rakušané a Němci. Další členění bylo podle řad: V první řadě byli prvňáčci, pak druháci, třeťáci, v poslední řadě páťáci, a možná právě proto to byla třída obrovská – ta největší, jakou jsem v životě viděl.

   Celé ty „spojené národy česko-rakousko-německé“, několik postupných ročníků v jedné místnosti, vyučoval jeden pan učitel. Současně si dělal ředitele, školníka, údržbáře i topiče v jedné osobě. Ale pan učitel Havelec také organizoval přeměnu vesnického rybníka na koupaliště a snad nebylo jediné činnosti, do které by nebyl zapojen. A jak učil! Zatím co prvňáčci psali písmenko A, druháci počítali, třeťáci četli, čtvrťáci psali slohový úkol nebo kreslili a páťáci měli zas jinou práci. A to všechno současně česky i německy!

   Každé vyučování jsme ráno začínali zpěvem: Češi zpívali jednu písničku česky, naši spolužáci z druhé strany jednu písničku německy, a pan učitel k tomu hrál na housle. Podobně byly rozděleny i hodiny zpěvu a netrvalo dlouho, dovedli jsme stejně dobře zpívat písně německé jako naši spolužáci české, i když jsme jejich slovům nerozuměli. Při zpívání jsme museli vždy stát, protože pan učitel říkal, že tím vyjadřujeme úctu melodii i skladateli, který tu píseň složil. Desítky dětských hlasů pak vylétaly z otevřených školních oken, přeskakovaly chladnou vodu hraničního potoka a spojovaly obě země v jedinou harmonii. Kam se hrabou všechny ty pozdější školní výchovy proti té, které nás učil v jednotřídní vesnické škole rychnovský pan učitel!

   Ale jedny z nejkrásnějších hodin byly ty, do nichž přinesl veliký barevný obraz včely a obřadně jej pověsil na školní tabuli. V té chvíli všichni zanechávali práce. Po kolikáté jsme už poslouchali výklad pana učitele o včelách! Ten výklad se vždy proměnil v zanícené vypravování. Pan učitel vypravoval s takovou láskou, že chybělo jen málo a snad bychom se sami stali včelami! Vždyť i ten veliký barevný obraz, který věšel na tabuli, si určitě namaloval sám! Vysoký mladý muž s kudrnatými vlasy a vždy přívětivou tváří chodil od jednoho žáčka k druhému, skláněl se nad nimi jako postava anděla strážného z jednoho svatého obrázku, který visel nad manželskými postelemi mých rodičů. Byla na něm žena-anděl držící ochrannou ruku nad dvěma sourozenci (zřejmě bratrem a sestrou) jdoucími přes jakousi zchátralou lávku nad hlubokou propastí.

   Takového anděla strážného potřeboval každý z nás, válečných dětí. Trpěli jsme nouzí, podvýživou a hroznými nemocemi, byli jsme poznamenáni děsem války. Ba i ta budoucnost, která se před námi právě otvírala, byla stejně hrozivá jako propast na tom obrázku – i když se mnozí snažili vylíčit nám ji jinak...

   Po šedesáti letech jsem se jel do těch míst podívat. Cesta z Frymburku vede nejdříve přívozem přes Lipenské jezero a Frýdavu, potom po příšerně hrbolaté a tehdy špatně udržované lesní cestě na jeden z horských šumavských hřebenů, kde se nachází obec Pasečná. Domky tam spočítáte na prstech. Tato vesnice, tak jako celá řada jiných pohraničních vsí, v padesátých letech zanikla, ale dnes tam v několika nově postavených staveních žijí většinou zase Němci. Kudy se jede k Rychnůvku, mi rádi ukázali, hodně rozkládali rukama, ale nakonec jsem jim porozuměl.

   Z té vesnice nezůstalo vůbec nic, jen veliká hromada sutin zarostlá pralesem. V době, kdy se u nás střídala jedna totalitní vláda za druhou a od okolního světa nás dělila několikanásobná drátěná zeď protkaná dráty s vysokým elektrickým napětím, ji museli všichni obyvatelé opustit. Část jich odešla do Rakous nebo do Němec, druhá část do vnitrozemí. Pak přišlo komando ministerstva vnitra a vesnici vyhodilo do povětří i s kostelem svatého Václava, patrona české země, kterému byl zasvěcen. Nezůstal ani kámen na kameni, jak se říká. Prý aby se tam neskrývali špióni, které naše tehdejší vlády viděly všude. Tak proto…

Ještě jednou o včele

   Jak náš pobyt na Šumavě začal, tak rychle také skončil. Chybělo už jenom pár dní do konce školního roku, a už jsme byli zase zpátky v našem slezském bytě. Najednou mi tam připadalo všechno cizí a na ty tramvaje, vlaky, rachot blízkého nádraží a známou školu ne a ne si znovu zvyknout. Jak mi chyběly ty hluboké pohraniční hvozdy a čerstvý horský vzduch! Tak hluboko mi spadly do srdce….

    Začal nový školní rok a učitelé, kteří věděli, kde jsem posledního půl roku bydlel a že jsem tam chodil jen do jednotřídní školy, měli obavy, že jsem hodně zameškal. Určitě bude s učením pozadu, mysleli si. „Chm – jednotřídka,“ říkali si opovržlivě a začali mě zkoušet. Ale jak byli udiveni a zaskočeni! Nejen že jsem nic nezameškal, ale byl jsem s vědomostmi dále, než moji spolužáci. To všechno díky panu učiteli ze šumavského Rychnůvku u Frymburka, na kterého jsem s vděčností a láskou vzpomínal a ani po šedesáti letech na něho nezapomněl…

   Hned na začátku školního roku jsme se začali učit o hmyzu, a mimo jiné o včele. Cítil jsem, že přišla moje chvíle. Ó, jak mi připadal ubohý obrázek té včely, kterou tam paní učitelka přinesla do třídy! Kam se hrabala ta natištěná nicka proti včele, kterou nakreslil šumavský pan učitel! Byl jsem s tím obrázkem velmi nespokojen a zdálo se mi, že i ten text, který o včele v učebnici pojednával, je chudobný, hloupý, ošizený,   a odbytý!

   „To není žádná včela!“ řekl jsem pohoršeně a odhodlaně vykročil k tabuli. Potom jsem se pustil do vypravování, které jsem snad dvacetkrát poslouchal s otevřenou pusou v té jednotřídní škole mezi českými a německými spolužáky. Dokonce mi uniklo, že se paní učitelka posadila do lavice a není už u svého stolku u tabule, neslyšel jsem ticho kolem sebe. Byl jsem opět na Šumavě a vyprávěl jsem o včele tak, jak to vypravoval náš pan učitel – právě   o té včele, kterou přinesl do třídy a pověsil ji na tabuli. Vždyť já jsem tu včelu uměl nejen česky, ale i německy – panebože, copak bylo možné jenom tak zapomenout?

   Probralo mě zazvonění na přestávku. Třída se na mě dívala jako na cizokrajného ptáka. Také paní učitelka seděla s podepřenou bradou a nevěřícně si mě prohlížela. „A odkud – odkud to všechno znáš? Někdo z tvé rodiny chová včely?“ ptala se.

   „Ne, to jsem se naučil od svého pana učitele Havelce na Šumavě,“ řekl jsem hrdě, a současně jsem ucítil, jak se mi trochu zamžily oči a trošinku zabolelo srdce.

   Paní učitelka mě už potom nikdy nezkoušela. Měl jsem u ní stále jedničku. Tenkrát jsem snad poprvé v životě poch