O sirotkovi

Ukázka

   ...Lojzík se dal do pláče. Jen s největším úsilím pak rytířům pověděl, že je sirotek, že za nic nemůže a nikoho nemá, jak ho macecha vyhnala z domu a jak se mu ostatní pasáci posmívali a nakonec - jak se nedali uprosit a jen tak sobě pro radost ho spustili dolů pod zem.

   „Nic neplač,“ povídá mu ten rytíř, když si celou tu smutnou historii poslechl. „Už celých tři sta roků tu čekáme na toho jednoho potřebného, který nás tu najde. Možná, že jsi to právě ty. My čtyři ti zase pomůžeme ven, ale nejdříve si to u nás musíš pěkně odsloužit,“ a při těch slovech otevřel těžká dubová vrata za svými zády.

   Stála tam u kamenného žlabu řada těžkých válečných koní, pofrkávali a pohrabávali kopyty. „Tady těm koním musíš tu jejich maštal pěkně vyčistit, vynést kobylince, dát jim novou podestýlku a všechno hezky uklidit,“ povídá ten rytíř. „Když to bude v pořádku a budeme s tebou spokojeni, dostaneš ještě i něco na cestu.“

   Sirotek byl zvyklý pracovat a žádné práce se nelekal. Čas mu tak rychle ubíhal, že už ani nevěděl, jak dlouho je pryč. Nakonec všechny koně důkladně vyhřebelcoval, vyčistil jim kopyta, a právě když byl se vším hotov, znovu přišel ten rytíř, který ho sem zavedl.

   „No, jak se tak dívám, dobře jsi to udělal, synku,“ pochválil Lojzíka. „Tak abys věděl, že rytíři umí držet dané slovo, vysvleč si ten starý kabátec, který máš na sobě, a naber si do něho, kolik uneseš,“ a ukázal prstem na hromadu kobylinců, které Lojzík vymetl koním ze stáje.

   Lojzík se na ty kobylince dívá a do svlékání se mu nechce.

   „Jenom se neboj a pořádně si zavaž rukávy, ať se ti to nevysype, až to poneseš,“ pobízí Lojzu rytíř a sám mu pomáhá nabrat pořádnou porci kobylinců a napěchovat ji do Lojzíkova starého kabátku.

   „A teď už můžeme jít, Lojzíku. Už je čas. Hoď si ten ranec přes rameno a zavři oči.“

   Sirotek už se raději na nic ani neptal, zavřel oči, a když je zas otevřel, seděl u okraje té díry, do které ho ráno pasáci spustili. Byl už večer a právě přibíhali z pastviny. Však nebýt těch opasků, jimiž provaz nadvázali a které jim teď chyběly u kalhot, určitě by si na něho ani nevzpomněli.

   Ale pět ran do čepice - před nimi tu sedí na kameni jakýsi cizí mladý pán, zlaté knoflíky na vyšívaném kabátci se mu jen tak blýskají, na hlavě má švihácký klobouček a na nohou holínky z nejjemnější kůže.

   „No co se tak na mě díváte, jako byste mě nikdy neviděli? Copak jsem nějaké zjevení nebo co?“ přivítal je Lojzík, který o své vlastní proměně nic nevěděl.

   Teprve teď ho podle hlasu poznali. To se ví, že jim musel všechno dopodrobna vypravovat - kdo všechno tam dole byl, jak vypadal, co tam Lojza všechno viděl a co musel udělat, aby přišel k takovému bohatství.

   „A co máš tady v tom ranci, který sis přinesl?“ ptá se Jura a závistivě šilhá po Lojzkově napěchovaném kabátě, který mu leží u nohou.

   „Ále, co by,“ mávl Lojza rukou, „to jsou jenom ty koňské kobylince, které jsem tam musel zpod těch koní vymetat a potom si je vzít s sebou nahoru, aby jim tam dole nesmrděly.“

 A při té řeči vzal Lojzík ranec s kobylinci a uzel, kterým byl svázaný, rozvázal. Vyvalila se z něho taková kupa zlata, zlatých a stříbrných mincí a drahého kamení, až se z toho těm pasákům zatočila hlava a přecházel jim zrak.