Kondom

   „Za láskou šel bych světa kraj!“ vykřičel kdysi jeden mladík do světa a dodal, že by za ní šel i bosý. Byl to básník, zkrátka a dobře, a chtěl tím asi říci, že si na světě ničeho více neváží a po ničem jiném více netouží než po té jediné. Nebylo divu – byl to skutečně velmi mladý básník, takže chůze bez bot z Čech až na konec světa mu nepřipadla nijak obtížná.

   Můj přítel Tonda byl (na rozdíl od našeho básníka) realista, pragmatik a technokrat, na všechno šel vědecky, a než se k něčemu odhodlal (a poté i dopracoval), přečetl o tom spoustu poučné literatury. Takový cit, jakým je láska, ho proto zasáhl nečekaně a zachvátila ho panika.

   V té době nám už bylo čerstvých dvacet let. Většina mladíků má v tom věku první erotické zkušenosti dávno za sebou, ale přesto se i mezi skutečnými rekordmany najdou takoví, kteří si na sex ještě ani nesáhli. Tonda patřil mezi ně. Přesto se nikdy nikoho na nic neptal, po nikom nic neloudil a nevyzvídal, a když přišla chvíle, kdy se domníval, že by i on mohl konečně prožít noc plnou vášní, obstaral si, jak měl ve zvyku, nejdříve naučnou literaturu.

   Postupně se tak propracoval od biologie člověka až ke Kámásutře a od ní k nejrůznějším erotickým časopisům, v nichž sice ledasco viděl, o mnohém se poučil, ale o tom, co pro sebe považoval v dané chvíli za nejdůležitější, přece jenom nic nezjistil. Trápil ho totiž problém, jak použít kondom.

   Nešlo ani tak o to, jak kondom nasadit – to si sám několikrát vyzkoušel a při své vrozené inteligenci žádné vysvětlování ani názorné ukázky nepotřeboval, jako spíše o to, jak to udělat, aby ten úkon jeho zbožňovaná v inkriminovaném okamžiku neviděla. Byl totiž velice stydlivý a domníval se, že by se nasazováním kondomu před svojí milovanou zesměšnil, znemožnil nebo jinak ztrapnil. A čeho se bál nejvíce – že by následkem takového dění mohlo dojít k dalšímu, mnohem horšímu trapasu, jakým by mohla být i dočasná ztráta jeho mužské schopnosti, jak se kdesi dočetl. Ta ostuda! Když na to byť jen pomyslel, polil ho studený pot od hlavy až k patě…

   Od myšlenky k činům nebývá daleko. Než by se mi něco takového mělo stát, než bych měl něco takového dopustit, řekl si Toník, to raději… Pak se čerstvě oholil, nastříkal se intimsprejem, nasadil si kondom, zapnul kalhoty a vyrazil. Jenže pouť za objektem jeho erotických vidin ho donutila cestovat tramvají napříč celým Brnem.

   Matka příroda je vždycky moudřejší, než si dokážeme představit, a mnohý už na tu její moudrost nejednou doplatil. Zkrátka a dobře, Toníkovo mužství, na kterém si tolik zakládal, už krátce po opuštění bytu žalostně ochablo a zplihlo. Byl by to také zázrak hodný zapsání do Guinessovy knihy rekordů, kdyby vydrželo v napjatém stavu nepřetržitě po celou hodinu, kterou Tonda potřeboval k přesunu do cílové stanice. A jak cestujících v tramvaji přibývalo a ubývalo, jak dav přešlapoval z nohy na nohu a chystal se poutníka každou chvíli umačkat, tak se neposlušný kondom, puzen neúprosným zákonem zemské přitažlivosti, dal po sotva znatelných desetinkách milimetrů do pohybu.

   Konečně byl sexuchtivý cestovatel u cíle své cesty, vystoupil z tramvaje, po několika desítkách metrů pěší chůze vyšlapal schody do prvního patra a ocitl se u dveří své vyvolené, kde zazvonil. Domovní chodba byla temná a Toník, maje na paměti předchozí Lenčino varování, aby nerozžínal světlo a nevzbuzoval tak zbytečně pozornost zvědavých sousedů, si ani nepovšiml zpropadeného kondomu, který poté, co se v tlačenici zabydlel v jedné z jeho nohavic, opustil svůj dočasný příbytek a nyní zůstal ležet jak široký tak dlouhý na rohožce před dveřmi.

   Tonda vstoupil a zul si boty. Šlo to velmi rychle, neboť stejně natěšená Lenka už na něho netrpělivě čekala. Pak přišel okamžik pravdy.

   „Doprčic,“ neudržel se rozžhavený milovník, když si znovu nevěřícně sáhl tam, kde mělo být to, co tam už hodnou chvíli nebylo a leželo (o čemž ovšem nic nevěděl) rozplácnuto u dveří.

   „Co je, co se stalo, Toníčku?“ špitla mu do ucha partnerka, která ze sebe mezitím shodila poslední zbytek prádýlka.

   „Kondom, ztratil se mi kondom,“ zablekotal Tonda a cítil, jak se mu krev hrne do tváří a propadá se někam hluboko, kde podvědomě cítil dno.

   „Tak už se neboj a pojď,“ usmála se z přítmí Lenka a něžně ho objala. „Jsem také chráněná, „tak se nám nemůže nic stát, víš?“ špitla mu povzbudivě. „A navíc tě mám moc ráda. Řekni – máš mě také rád?“

   „Miluji tě, Leničko, miluji tě, miluji…“ Její tělo bylo hladké a teplé, z uklidněného Tondy následkem Lenčiných hřejivých slov, ale především vlivem velkého proudu velmi sladkých polibků rychle spadly poslední zbytky ostychu, takže během několika příštích minut se oddali vřelému milování. Pak oba vyčerpáním usnuli.

   Nad ránem se vraceli Lenčini rodiče ze zahraniční dovolené. Měli štěstí – jejich noví přátelé měli blízko letiště v pronajaté garáži auto a vzali je s sebou domů, takže další jednodenní pobyt v Praze, plánovaný na příští den, zrušili a využili naskytnuvší se příležitosti. Domů dorazili ještě za šera.

   „Tiše, Lenička bude určitě ještě spát, ať ji nevzbudíme,“ šeptali si. „Ta bude překvapená, až nás doma objeví!“ špitla máma.

   „Jo, ale musíme si rozsvítit. Je tu tma, tak ať vidím a nerachotím klíčem,“ šeptl k ní manžel a sáhl po vypínači.

   Nemilosrdné světlo žárovky se rozlilo po domovní chodbě, pohrálo si s vizitkou na dveřích i bezpečnostním štítem kolem zámku, zbývalo jen zasunout klíč a tiše s ním otočit.

   „Tak už konečně otevři,“ šeptá matka muži, ale ten stojí strnule před prahem a oči má nevěřícně vytřeštěny na rohožku pod svými nohami.

   „Tak proč neodemykáš? Na co tam tak zíráš – je tam snad nějaký poklad?“ strká do něj žena stojící za ním.

   „No nazdar – je tam, ale raději se na něj ani nedívej, Aničko,“ zamumlal muž, připravený zakrýt ženě oči. Ale ukrýt ten „poklad“ pod podrážkou se mu stejně zúplna nepodařilo.

   „Jéžišmarjá, Venoušku, ty myslíš že…“ nedořekla žena a očima plnýma děsu se podívala na muže.

   „Tak to ještě nevím, ale mám takový pocit, že by bylo lepší na Leničku zazvonit – co říkáš?“

   Oba mysleli na stejnou věc. Žena přešlápla z nohy na nohu: „Nechám to na tobě, Venoušku, dělej, jak myslíš,“ sotva zachrčela.

   Ale pán domácnosti nakonec usoudil, že v dané situaci by bylo lepší a prozřetelnější přece jenom nezvonit, konečně sebral odvahu a odhodlaně a co nejtišeji otočil klíčem v zámku.

   Uvnitř bylo ticho. Nejdříve o něco zakopl, a když se sehnul, aby prozkoumal, o jakou překážku se jedná, uviděl boty. Podle vzhledu a stupně sešmajdanosti usoudil, že patří nějakému turistovi.

   „Á, tady máme i kalhoty,“ zabručel nad dalším úlovkem, který ho čekal u dveří do Lenčina pokoje.

   „Hned tam běž a zjisti co a jak,“ sykla žena.

   „A co bych tam, proboha, měl zjišťovat? Co tak asi může dělat mužský bez bot a bez kalhot ve slečnině pokoji – co myslíš? Že by tam spolu hráli až do rána šachy?“ podíval se na ženu a vzal ji kolem ramen. „Víš ty co, Aničko? Myslím, že v dané chvíli bude nejlepší, když spolu půjdeme do kuchyně a dáme si tam kafe. Počkáme, až se to samo vyvrbí – co říkáš?“

   Žena táhle vzdychla.

   „Ostatně – jméno mladého Casanovy i jeho podobu už máme,“ zašklebil se vítězoslavně muž, když vytáhl z kapsy nalezených džínů peněženku s občankou. „Vidíš? Antonín Macháček. A máme to…“

   Žena v rohu kuchyně opět několikrát vzdychla.

   „Co brečíš? Vezmi to sportovně, Lenka nám to jistě nějak vysvětlí. Ostatně – na nějakého gaunera nevypadá,“ prohlížel si Tondovu fotografii. „A také si vzpomeň, co jsme my dva spolu dělali v osmnácti nebo ve dvaceti. Copak ji uhlídáš? Je už přece dávno dospělá. Nebýt toho, že jsme přijeli domů dříve a neočekávaně…“

   „Ale Venouši, to přece nemůžeš srovnávat,“ začervenala se paní domu.

   „Prosím tě, a proč by ne? Co je na tom jiného – no řekni?“

   „Jo, a co ta krása přede dveřmi?“ opáčila jeho choť.

   „Tak vidíš – to je mi na celé té věci nepodivnější,“ zavrtěl hlavou muž. „Když ztrácí mužský kondomy, tak jsou určitě v krabičce, a tento… Ono to vypadá, jako by se ten Tonda tak nemohl dočkat, že si jej nasazoval už před dveřmi,“ uvažoval nahlas, „a nějak to nestihl nebo co – ale ne, to je přece blbost,“ mávl zamítavě rukou.

   „Ale Vašku…“ pohlédla na něho žena pohoršeně.

   „No co, co, co? Kdo ví, co se těm dnešním mladíkům může všechno stát?“ snažil se muž omluvit své představy. „Jsou samá moudrost, ale ve skutečnosti… A stejně jsem hrozně zvědav, jak ten „gaťotřas“ tu záhadu vysvětlí!“

   Nedořekl. Dveře Lenčina pokoje se otevřely a v nich se objevila jejich dcera jen tak, rozcuchaná a se zalepenýma očima. Najednou před sebou uviděla rodiče.

   „Júú!“ vyjekla zděšeně a jako blesk vklouzla zpátky do pokoje. „Tondo, Toníčku můj zlatý, honem se probuď,“ třese spícím milovníkem, „je zle, naši jsou tady!“

   Kdyby vedle blaženě spícího Toníka vystřelili z děla, nebyl by tak rychle vzhůru. V mžiku seděl s očima vytřeštěnýma na posteli, než by řekl švec, měl na sobě trenýrky, košili a sháněl se po džínách.

   „To je zbytečné,“ mávla rukou Lenka, „ty mají právě naši a obracejí tam v ruce tvoji občanku.“

   „Já skočím z okna,“ prohlásil Tonda, kterému najednou vyprahlo v krku a cítil se jako na jehlách.

   „Mm, myslím, Toníčku, že tudy to asi nepůjde,“ zakroutila Lenka hlavou. Tonda vyhlédl ven. Z druhého patra to bylo k zemi úctyhodných šest až osm metrů, takže chuť na skákání ho rychle přešla. Přece není parašutista.

   „Já myslím, že tě asi budu muset představit, Toníčku,“ kousla se do rtu Lenka.

   „Jéžišmarjá! Já se picnu! A to jenom tak? Jen tak v trenýrkách? Tak mám předstoupit poprvé před tvé rodiče?“

   „Zastřelíš se? A prosím tě, čím?“ zasmála se Lenka a vzala ho za ruku. „Jen se neboj, můj táta je fajn. Ber to jako štěstí, že na sobě vůbec něco máš. To já jsem tam před chvilinkou vklouzla nahatá.“

   A než se milý Toník vzpamatoval, otevřela dveře a vtáhla ho do vedlejšího pokoje. Tam zůstali oba ruku v ruce stát.

   „Á, tak tady vás máme, holoubci,“ houkl na ně z gauče Lenčin otec. „Tak jak jste se vyspali? – Ále, co se vlastně ptám,“ mávl rukou. „Kruhy máte pod očima jako pandy.“

   „Tatínku, to je – to je…“

   „Ty mlč,“ podíval se otec na dceru. „Že se jmenuje Tonda Macháček a že je student jsem už zjistil,“ prohlížel si mladého pána v trenýrkách. „A co umí, to se dovím později,“ ušklíbl se škodolibě. „A teď dcero moje – marš do koupelny, dlouho se tam nezdržuj,    a pak rovnou do kuchyně připravit tady pro toho svého turistu snídani. A dej si záležet, nebo se neznám,“ plácl ji po zadku a vyhodil ji z pokoje.

   „A teď my dva,“ obrátil se k Tondovi, když osaměli. „Jelikož spíš s mojí dcerou a tím pádem skoro patříš do rodiny, budu ti tykat. Jenom mi, Tondo zlatý, prosím tě vysvětli, co dělá ta zpropadená věc přede dveřmi?“

   „Jaká věc? A před jakými dveřmi?“ zakoktal Tonda, který ze známých důvodů o ničem nevěděl.

   „Tak víš co? Tady máš kalhoty a jdi se podívat. Před dveře do bytu, samozřejmě. A ne abys utekl, chystá se tu snídaně!“ zavolal za ním.

   Když Tonda otevřel dveře, div mu oči nevypadly z důlků, zalapal po dechu a musel se chytit zárubně, aby neomdlel. – „A do prčic,“ vyjelo z něj a užuž se chystal sáhnout co nejrychleji po předmětu, který tam uviděl na zemi.

   „Ukaž, Toníčku, co to tam máš?“ ozvalo se za ním. To Lenka právě vyšla z koupelny a byla na cestě do kuchyně, když uviděla svého milého shrbeného ve dveřích nad rohožkou. „Je tam snad nějaká pošta nebo co, Toníku?“

   „Jo, pošta,“ zahučel Tonda. Najednou mu bylo jasné, že víc ostudy už utržit nemůže. Smířen se vším, co se právě stalo, mu přestalo na sobě samém záležet.

   „Teď už mi snad zbývá jenom zvednout ruce nad hlavu,“ prohlásil a svěřil se své milé i se zbytkem příběhu.

   „Ale nikomu to neříkej – a hlavně ne tátovi,“ zapřísahal ji.

   Ale to už byla Lenka v dřepu a svíjela se v křečích. Tak se všichni dověděli všechno a Tonda se stal členem rodiny.

Knihu vydalo nakladatelství Amenius a zakoupit jí můžete na www.nejctenejsiknihy.cz