Jak Jeronýmovi zdřevěněly nohy

   Netrvalo dlouho a u otvoru do vrbového kmene se konečně objevila Jeronýmova tykadla, za ní vykulené oči a potom celá hlava.

   „Tak už konečně vylez z toho koše, Jeronýme,“ povídá poutníček. „Tady se přidrž toho rumpálu a hybaj hybaj ven, vyženu tě koštětem!“ snažil se zažertovat. Jenže když se Jeroným přidržel rumpálu a chtěl se postavit na nohy, spadl jako shnilá hruška zpátky do koše.

   „Ouvej, ouvej, ouvej,“ zanaříkal, „nohy mě vůbec neposlouchají a vůbec mě nenesou, vypadá to, jako bych je ani neměl, Michale, a dokonce se mi zdá, jako by mi po nich lezli malí mravenečci! To je hrozné, to je hrozné,“ naříkal a slzy mu vstoupily do očí.

   „Ale neboj se, máš nohy na svém místě,“ utěšuje ho Bláža, „jenže ti trochu zdřevěněly, víš? Slyšela jsem   o podobných případech od našich vodomilů. Když jsou totiž nohy nebo ruce dlouho v nečinnosti, mohou potom zdřevěnět. Proto všichni obyvatelé naší hmyzí říše pořád pilně pracují.“

   „No nazdar,“ neudržel se Michal, „že ty jsi celou tu dobu, co jsme s Blážou stavěli rumpál, proseděl dole v koši?“

   „Proseděl,“ znovu vzlykl cvrček, „když on je tak pěkně upletený a mně se v něm tolik líbilo… Ach, co si teď počnu s dřevěnýma nohama?“ zabědoval a usedavě se rozplakal.

   „Tak už nebreč, Jeronýme,“ povídá Bláža, „je to sice nepříjemné, ale na dřevěné nohy ještě nikdo neumřel. Jen je budeš muset trochu rozcvičit. Smůla je v tom, že my dva ti nemůžeme pomoci. Jsi pro nás moc velký a moc těžký, sami tě dolů na zem nedostaneme.“

   „To je neštěstí, to je neštěstí,“ plakal Jeroným, „jestli se odsud brzy nedostanu, nakonec ještě přiletí nějaký pták a slupne mě jako malinu.“

   „Už to mám,“ zaradovala se Bláža. „Dřevěným nohám bude jistě nejlépe rozumět Dřevojánek,“ usmála se a odfrčela ovzduším.

   „Kdo ví, kdy se vrátí,“ zatvářil se ustaraně poutníček. „Víš co, Jeronýme? Aby tě tu žádný z ptáků neviděl, přehodím přes tebe maskovací síť – chceš?“ a hned se pustil do díla. Nejdříve napnul osnovu – jednou zleva doprava, podruhé zprava doleva a kousek po kousku ji vyplétal, dokud nebyla síť hotová. Cvrčka Jeronýma za ní ani vidět nebylo.

   „Tak – a hotovo,“ přikrčil se k jejímu okraji a hlídal. Jeroným zatím v  koši samým zármutkem znovu usnul.

Knihu vydalo nakladatelství Amenius a zakoupit jí můžete na www.nejctenejsiknihy.cz