BAJKY Z RINGU POLITIKŮ

19.03.2010 09:02

  

© Jindřich František Bobák

BAJKY Z RINGU POLITIKŮ

 

Všechna autorská práva vyhrazena.

Tato publikace ani žádná její část nesmí být reprodukována, uchovávána v rešeršním systému nebo přenášena jakýmkoli způsobem (včetně mechanického, elektronického, fotografického či jiného záznamu) bez předchozího souhlasu nakladatelství a autora.

 

*** 

  

Bernardýn a dobrman

    V jedné pohromami zkoušené zemi se střídaly jedna vláda za druhou. Sotva jedna padla, už ji vystřídala druhá ještě horší té předešlé. Byly to psí vlády, psí ministerstva a psí předsedové vlád, takže jejich mateřskou řečí bylo vrčení, štěkání, ale podle okolností také kňučení, stahování ocasů mezi nohy a zalézání do boudy. Ta bouda nesla honosné jméno „ALIBI“, což znamenalo, že každý, kdo do ní vlezl, nemusel ničemu rozumět, o ničem hlasovat a o nic se přít, nemusel do ničeho nezasahovat ani diskutovat, ale zato si mohl v koutku té boudy klidně něco vypít, sníst nebo vykouřit doutníček. Za to všechno se mu dostávalo tučné odměny.

   Nebylo divu, že za takových okolností byla třetina psího parlamentu v boudě, druhá třetina se tlačila v řadě před boudou a ta třetí, na kterou už nezbylo nikde místo, zůstala sedět na svých místech, ale tam spala, četla si psí noviny plné psích zvěstí, bavila se a budila dojem, že na ni nikdo nemůže. Tak se stalo, že jednoho dne byl zvolen ministerským předsedou všech psů Tlustý Dobrman.

   „Haf, haf, haf!“ obořil se na celé psí shromáždění, ve kterém jich jako obyčejně dvě třetiny chyběly. „Ty,“ ukázal na vůdce smečky jezevčíků, „budeš poslouchat, jak se na jezevčíka sluší a patří. Packu zvedneš, jenom když ti poručím, a když neporučím, budeš sedět v boudě a ani nevystrčíš čumák, rozumíš?“ a hodil mu jednu z kostí, které mu zbyly od včerejší večeře. To se ví, že vůdce jezevčíků rozuměl.

   Tak ten Tlustý Dobrman postupně navštívil také vůdce kokršpanělů, chrtů i labradorů, a když každému z nich hodil kost a ujistil se o jejich psí spolehlivosti, vydal se v doprovodu jednoho ze svých tělesných strážců k samotnému Bernardýnovi Druhému, který té zemi panoval. Mladý dobrman také dostal kost, a když mu Tlustý navíc slíbil, že po něm jednou dostane i předsednické křeslo, radostí si poskočil a ochraňoval svého pána ještě obětavěji než kdykoli předtím. 

   „Haf, haf, haf,“ štěkl Tlustý Dobrman na svého vládce, „odedneška tu poroučím já. Nařizuji ti, abys mě respektoval. Celá psí vláda stojí za mnou.“

   „Ále, a kdo vůbec jsi?“ podivil se Bernardýn a pokrčil nos nad tou psí opovážlivostí.

   „To už jsi tak starý a krátkozraký, že nepoznáváš svého ministerského předsedu?“ vypjal prsa Tlustý Dobrman. Ale ani jeho mladší ochránce nezůstal pozadu a sprostě se na Bernardýna Druhého rozštěkal. Oba vypadali hrozivě, ale panovník se nezalekl.

   „Co na to říkají moji rádcové?“ obrátil se ke Zlatosrsté Kolii a Německému Ovčákovi, o kterých bylo známo, že jsou v těch věcech nestranní, a nikdo o tom nepochyboval.

   „Ten první je nezdvořák, pane,“ řekla Kolie, když si většího z dobrmanů pořádně prohlédla. „Asi by se chtěl stát Bernardýnem, jenže zapomněl, že k tomu patří také dobré vychování, a proto se dobrman nikdy Bernardýnem nestane.“

   „A ten druhý je zas hulvát, pane,“ zavrčel ovčácký pes, „ale buď k němu shovívavější. Je to ještě štěně   a musí dostat pořádných pár výprasků, než se naučí být dobrým dobrmanem.“

   „Houby s octem!“ štěkl dovnitř skrz pootevřené dveře jakýsi cizí pes. Byl to takový obyčejný ořech z ulice, nikdo ho nepozval, nikdo by si ho ani nevšiml, ale jak tak běžel kolem, celý ten rozhovor vyslechl, udělalo se mu špatně a nedalo mu, aby se do něj nezamíchal. Byla to přece i jeho věc, když šlo o vládu nad všemi psy – nebo ne?

   „Vyhodˇ je oba na ulici, pane,“ štěkl podruhé, „a uvidíš, jak je my, ořechové, naučíme dobrým způsobům! To si piš!“ dodal ještě a s nosem vztyčeným vzhůru zamířil ke dveřím.

   Štěkot milionů psů, který sem zvenku doléhal, nemohl ani král přeslechnout.

  

Poslání:

 Když chceš se psí smečkou žít,

budeš muset se psy výt. 

Nepovoluj ale řemen,

jinak budeš brzy snězen!

 

 

 Mezi námi zvířaty

    Mezi osly to zas vřelo. Schylovalo se k novým volbám do zvířecího sněmu, neboť přičiněním početného stáda volů a býků, kteří museli být stále střeženi, jejich vláda nečekaně skončila.

   „To je neštěstí pro celou říši!“ hýkali rozčileně, neboť právě předsedali sněmovně spojených zvířecích emirátů a obávali se, že je nikdo nebude brát vážně. Nic převratného sice nevymysleli, takže i v těch emirátech se mnozí těšili, že budou brzy vystřídáni, ale protože oslové a jim spříznění mezci byli toho názoru, že nejchytřejší ze všech jsou právě oni, porážka od volů a býků na domácí půdě je o to více mrzela.

   „Tak už jste dohýkali,“ radovala se vítězná část zvířecího národa, ale ke skutečné radosti moc příčin nebylo. O proradných volech se z minulosti vědělo, že táhnou hned doleva a hned doprava, a jen se doplahočí ke žlabu, už si nehledí ničeho jiného než svého žvance. O rváčských sklonech býků a jejich temné minulosti se už psaly celé dějiny, a čeho se všichni báli nejvíce bylo to, aby se zas nedostali k moci. Oslovská moudrost byla také dobře známa. Tak komu dát svůj hlas? Snad ne sarančatům pověstným svou žravostí a podporou oslů? Nebo hrobaříkům, kteří mají mecenáše na nebi, ale ti ještě nikomu ze žádné krize nepomohli?

   Zatím co savci, ptáci, plazi, obojživelníci i hmyz uvažovali o nejisté budoucnosti, sesazení oslové si sbalili svá fidlátka a havran, který byl pro svou nestrannost a nezaujatost ustanoven novým premiérem, se ohlížel po úřednické vládě. Neměl to lehké. Většina zvířat si myslela, že noví ministři budou stejně jako on nestranní a předešlými vládami nezaujatí a že to tak vydrží až do voleb, kdy si národ zvolí nové. Ale přepočítali se, protože čeho se oslové i volové nejvíce obávali, bylo to, že přijdou o svůj žlab i o svůj vliv a svoji moc.  

   Divoké hýkání a bučení tak splynulo v jeden společný hlas a do uvolněných křesel sesazených ministrů si jmenovali volové zas voly a oslové zas svoje osly. A protože ani zvířecí národ opět nebyl jednotný, podobně tomu bylo i se sarančaty a hrobaříky. Jen na býky se opět nedostalo, protože nebylo nikoho, kdo by je chtěl znovu krotit.

 Poslání:

 Jestli chceš mít slušné žití,

musíš nejdřív oslem býti,

když ne oslem, aspoň volem,

neboť podobni jsou v mnohém:

 Slíbí život v blahobytu,

než si stoupnou ke korytu…

 

 

Soudní pře

    Je tomu už velmi dávno, co v jedné velmi daleké zemi stanuly před nejvyšším soudem dvě rozvaděné ženy a žádaly, aby soud rozhodl o jejich při.

   „Jsem krásnější než ty!“ rozkřikla se první z žen, až náramky na jejích rukou a řetězy kolem její šíje zlatě zvonily. „Stačí mi pohnout prstem, a podívej, kdo všechno mi leží u nohou!“

   A skutečně: Z jemné mlhy utkané z rozmanitých vůní, líčidel a klamů, která se jí válela těsně kolem chodidel, vystupovaly tváře ministrů, podministrů, tajemníků, důstojníků a velících generálů, všichni jí připíjeli šampaňským a sborově zpívali „aleluja“…  

   Také soudci pokyvovali uznale hlavami a s opovržením se dívali na druhou ženu–žebračku, která klečela před nimi. A divná věc – ačkoli náramky na jejích rukou a nohou nebylo zlato, ale pouta z chladné oceli, ačkoli šňůra kolem její šíje byla jen obyčejná konopná oprátka, přece se hrdě usmívala   a mlčela.

   „Jsem také mocnější než ty!“ rozkřikla se znovu první žena. „Když budu chtít, každého si koupím. Podmaním si celý svět!“ zasmála se jízlivě.

   A znovu, stejně jako předešle, se odkudsi vynořily pokřivené tváře mistrů, ministrů a nadministrů, velící generálové veleli, zvony ještě více hlaholily, děla na hradbách hřměla a vzduchem se neslo sborové „aleluja“. Také soudci nadšeně tleskali a dámy obdivně omdlévaly, jen ta s provazem na krku se dále usmívala a mlčela.

   „A jsem také chytřejší než ty!“ vykřikla její žalobkyně potřetí, až se jí tvář zkřivila, a vítězoslavně se rozhlédla. „Nikdo se mi neodváží protivit!“

   „Opravdu nikdo?“ promluvila konečně druhá žena a dobře zvažujíc každé další vyřčené slovo, dodala jasným hlasem: „Pak se dobře podívej dolů pod hradby.“

   V soudní síni nastalo ticho, ale zatímco zvony stále ještě hlaholily, dámy omdlévaly a generálové veleli, na zkrvavené dlažbě pod hradbami ti nejmenší z nejmenších vstávali a nad hlavami jim plápolala mihotavá světla pochodní a svic.

 „Svobodu, svobodu!“ dralo se jim z  hrdel.

 „Svobodu!“ burácela stonásobná ozvěna, opírala se do omšelých zdí a bortila je v základech.

   Pak spadly poslední dvě cihly a uprostřed zřícenin zůstala stát se smyčkou na krku jediná postava. Na jejím těle vlálo jen pár chudobných hadrů, a přece z ní vycházela taková záře, že se i slunce zachvělo obdivem a hvězdný pastýř vyhnal své ovečky z ohrady, aby se mohly potěšit z té krásy. Jmenovala se Svoboda.

   Jenže lidé se tam dlouho neradovali z nabytého pokladu. Brzy se postavil přítel proti příteli, bratr proti bratrovi a v honbě za mocí bohatstvím si přestali vážit jeden druhého. Proto je princezna Svoboda opustila a snad se i ona stala jednou z hvězd.

   Tak stále stejně mlčenlivá osvětluje cestu bloudícím, hojí rány trpícím a čeká, až zase přijde její čas.

  

Poslání:

Často není zlato zlatem,

ale cetkou bez ceny.

Pod čapkou a skvostným šatem,

jež jsou mnohým souzeny,

sprostý vrah se často skrývá,

 v chladné dlani dýku svírá! 

 

O kocourovi a nezbedných koťátkách

   Do jednoho velkého města přijel na návštěvu velice bohatý kocour: Domácích myšek se už ve své zemi přejedl, velbloudího mléka se už také přepil, takže zatoužil po kravském mléce a po křehčím masíčku,  o kterém si četl doma v novinách. Mohl si to dovolit – peněz měl víc než ryba šupin na těle a štěstí mu přálo.

   V tom velikém městě bylo totiž mnoho koček ochotných mu dělat společnost. Samy mu lovily a nadháněly malé myšky k snídani a přinášely mu je na stříbrném podnosu až do huby. Obletovaly ho, mazlily se s ním a dělaly mu pomyšlení. Ale nakonec se mu i ony omrzely a milý kocour Albert, jak se jmenoval, začal pomýšlet na jiný sortiment.

   „Pryč s dospělými kočkami!“ oznámil jednoho dne sluhům záhy poté, co jedna ze štědře obdarovaných krasavic opustila jeho ložnici. „Takhle bych přišel záhy na mizinu! Poohlédněte se mi po nějakém mladším a levnějším zboží. Ale ať to není něco z bazaru!“ zvedl varovně dráp do výše a pobídl je k běhu.

   Sluhové odešli a netrvalo dlouho, do Albertova pokoje vstoupila mladinká bílá kočička s růžovou mašličkou kolem krku.        

   „Jmenuji se Ilonka, Vaše veličenstvo,“ uklonila se, jak ji sluhové poučili, a s konečkem drápku v puse se půvabně začervenala.

   „A já jsem tvůj kočičí princ,“ usmál se na ni kocour a mlsně se olízl.

    „Kočičí princ jako v té pohádce?“ nedůvěřivě se zeptala kočička.

   „Jako v té pohádce, ale mnohem hodnější,“ ujistil ji kocour. „Copak nevidíš to krásné oblečení a korunu na mé hlavě?“ zavrněl, ukázal na místo vedle sebe a vybídl ji, aby se posadila.

   Brzy tam seděla ještě Markétka, Terezka, Nikolka, Adélka a mnoho dalších mlaďounkých kočiček, Albert jim vyprávěl pohádky, ony se půvabně červenaly a za hezké dárečky, které od něho dostávaly, mu pěkně děkovaly. Jenže taková práce byla v tom městě mladým kočičkám zakázána a tamní policie Alberta navštívila, aby ho postavila před kočičí soud.

   „Zavřete ho, zvrhlíka!“ ječely všechny kočičí mámy, co jich bylo ve městě…

   „To je neslýchané, soudit našeho prince! Hned nám ho vydejte, sami si ho odsoudíme!“ pištěli poddaní Albertovy země a vyslali delegaci s dary ke kočičímu soudci, aby s tím něco udělal. Byl to známý ignorant, ten soudce, a protože si cizích poslů vážil, v tajném sezení je vyslechl a volání vlastních koček po kočičí spravedlnosti ho dál nezajímalo.

   Radostný byl Albertův návrat domů! Kravského mlíčka se v tom dalekém městě napil, křehkým masíčkem ho také pohostili, dokonce si pohrál s tamějšími koťátky. Dobře věděl, že v jeho vlastní zemi ho za to nikdo neodsoudí, ba ani soudit nebude! Jak by také mohl? Princ je hlava pomazaná a hrát si s koťátky je normální. A tak si tam teď klidně sedí na poduškách z prachového peří, spokojeně vrní a užívá si svobodného života.

  Poslání:

Jaké poučení z této bajky plyne?

Pozor na kocoura!Když se k spíži šine,

rychle skoč, zamkni ji neprodleně,

aby obsah nepoklesl v ceně!

Ještě hůře, když chamtivá ruka

chrání ho a blíže k spíži strká…

 

 

Šálimilovy lži

   V jedné velmi vzdálené zemi panoval kdysi velice ješitný a domýšlivý panovník. Šálimil, jak se jmenoval, nesnesl nic, co by mu nelichotilo, a nikoho, kdo by mu nepochleboval. A protože ho pro tu jeho vlastnost neměl nikdo rád, žil stranou od lidí, uzavřen do zdí svého paláce.

   Obklopil se tam početnou družinou lží sjetých ze všech koutů světa a ty mu dělaly pomyšlení. Byly tu lži Nicotné, Malé a Přízemní, které spolu se lží Pustou a Bohapustou léhaly králi u nohou a leštily mu střevíce. Nechyběla ani lež Nemravná, Necudná, Nahá a Sprostá – ty se staraly o královské radovánky a vyprávěly vtipy před spaním. Lež Prašivá se lží Špinavou měly na starosti úklid královských komnat, zatímco jejich družky – Ažsežaludekobrací a Žesetihubanezkřiví prostíraly k snídani, obědu i večeři a uvazovaly Šálimilovi ubrousek pod krk, aby si při jídle nepobryndal límeček. O královskou poštu se staraly lži Nehorázná, Neuvěřitelná a Ažseodhubypráší, zatímco lži Ničemná, Podlá, Ukrutná, Skandální, Zavrženíhodná a Odsouzeníhodná byly zaměstnány u královských stráží, policie a u soudu. Ale nejvýznamnější postavení měly lež Nedozírná, Nebetyčná a Donebevolající, které zastávaly místa královských rádců a byly nositelkami mnoha medailí a podvazkových řádů. Nad všemi pak trůnila lež Jakověž s generálskými lampasy a prýmky admirála. Ta byla jmenována královským místodržícím na věky věků a na věčné časy. A pak tu byla ještě jedna, poslední lež – Milosrdná. Ta žila v ústraní, protože ostatní jí opovrhovaly a vyčítaly jí zbytečnou změkčilost.

   Díky své lživé družině žil Šálimil v neustálých radovánkách. Za své vlády potlačil několik vzpour poddaných, největší nespokojence dal popravit, spoustě udavačů se bohatě odměnil a udělil jim řády. Cítil se všemocný a byl by se dožil tisíce let, kdyby k němu nepřišel jednoho dne nezvaný host. S kapucí staženou hluboko do čela zabouchal pěstí na vrata a ta se před ním sama otevřela. Marně se královské stráže snažily návštěvníka zastavit – kdo se mu postavil do cesty, padl hned bez života k zemi, neboť  i lži jsou stejně jako člověk smrtelné. Když pak ostatní lži viděly, co se stalo s jejich družkami, daly rychle nohy na ramena, aby se dostaly co nejdříve z paláce. Není divu, protože všechny lži, ať jsou odkudkoli, jsou od přírody zbabělé a pravda vždycky vyjde najevo.

  Tak se ten podivný návštěvník dostal bez odporu před krále.„Připrav se,“ povídá mu, „přišel jsem si pro tebe.“

  „Pro mne?“ diví se Šálimil. „Ty jsi určitě jedna z mých převlečených lží, která mě přišla postrašit. Hned s tím přestaň, nebo zavolám stráže. Nemám na tebe náladu.“

   „Nejsem tvoje lež, žádná ti už nezbyla,“ zahuhlal návštěvník. „Už dost řečí, přišel tvůj čas.“

   Ale vtom vystoupila z úkrytu ta poslední, všemi opovrhovaná Milosrdná lež, která jako jediná neopustila palác a zůstala věrně při králi.

   „Přece jen ti jedna zbyla,“ řekla mu, „neboj se. Všechny moje družky dávno utekly, aby se zachránily. Marně je budou chytat po světě a tvé království tak bude zachováno.“

   Načež návštěvník odhodil zlostně s hlavy kapuci a Šálimil i jeho poslední Milosrdná lež se skáceli mrtvi k zemi…

  

Poslání:

Opravdu má lež krátké nohy?

Nevíme určitě…

Ale navzdory mudrosloví

umí lež střelhbitě

utéci, či se vypařit

a u jiného lháře žít.

Tak vlastně jenom o to jde,

chytit to plémě proradné!

 

Kocour a kos

   Daleko za mořem, v jedné bohem zapomenuté zemi, žili ve stejné ulici, a dokonce i ve stejném domě kocour a kos. Ti dva se neměli rádi, a kde jen mohli, tam si škodili. Příčinou všech těch sporů však nebylo nic jiného než obyčejná závist.

   Oba dva, kocour i kos, byli totiž lékaři. Spravovali zuby – ten první kočkám, kocourům a různým jiným šelmám, ten druhý větším zvířatům – buvolům, hrochům, slonům a všem těm, kdo se vzhledem ke své hmotnosti nevejdou do zubařského křesla. Kos měl totiž tu výhodu, že díky svým hbitým křídlům se dostal obřím pacientům přímo do tlamy.

   Ti dva si záviděli všechno, co jim kdo přinesl, i když to pro toho druhého nebylo k sežrání: Kos se zdaleka vyhnul ulovené myši a mlsný kocour o ptačí zob také ani drápkem nezavadil. Avšak pravé peklo nastalo ve chvíli, když se oba dva, kocour i kos, dostali díky početné voličské klientele do zvířecího parlamentu. Podporováni příznivci svých stran pak na sebe ve sněmovně sprostě hulákali, navzájem se uráželi a obviňovali z různých nekalostí, až došlo na facky.

   „Neposlouchejte toho natvrdlého kosa! Je to jenom obyčejný sprosťák, hulvát a vůl!“ nechal se slyšet rozčilený kocour.

   „Co ty víš o volovi, kriminálníku? Ten je proti tobě hotovým kandidátem věd!“ oplatil mu namíchnutý kos.

   Celý parlament se očividně bavil, dokonce i notoričtí spáči se v lavicích probudili a oba opraváře chrupů proti sobě popichovali.

   „Já že jsem kriminálník, ty zloději zlatých zubů?“ zaskřečel kocour na kosa. A ten, aby ho předčil v jízlivostech, mu škodolibě oplatil: „Ubožáku! Vždyť tobě za chvíli už nikdo ani hubu neotevře, abys mu i jazyk z krku nevyrval!“

   „Taková urážka se může smýt jen krví,“ zaskřípal zuby kocour, ale protože osobní souboje už byly dávno zakázány, nezbylo mu, než pomstu odložit a vymyslet jiný plán.

   Konečně nastala příležitost, jak kosovi všechno oplatit. Zase se konal velký zvířecí sněm a kocour vstoupil na tribunu ke kecátku, aby tam přednesl své návrhy na zlepšení péče o zvířecí pacienty. Neprozřetelný kos seděl nedaleko na bidýlku, před sebou poznámkový sešit, a se skloněnou hlavou si v něm právě listoval.

   „Nejdříve mi dovolte, abych si něco soukromého vyřídil,“ oznámil kocour, sestoupil ze stupínku, přišel k nic netušícímu kosovi a lup, vrazil mu takový záhlavec, že kos klapl zobákem do otevřeného sešitu.

   „Húúú,“ zahučelo to shromážděním, „nadávat si – no prosím, ale taková surovost a taková pohana?“

   Ale to už se drželi oba zubaři pod krkem, cloumali sebou a mlátili do sebe hlava nehlava.

   Napadený kos dal samozřejmě násilníka k soudu, a ten po několika měsících a několika nekonečných průtazích vynesl rozsudek: Zrádný kocour se musí za svůj podlý čin veřejně kosovi omluvit a za utrpěnou pohanu mu zaplatit.

   „Hluboce lituji, že jsem dal kosovi jednu do zobáku,“ omlouval se kocour před publikem, „i když to vůbec nechápu. Ale to mi věřte, že bych mu vrazil s chutí ještě jednu…“

Poslání:

  Není facka jako facka,

ale za takový tučný plat

od kosa, ba i od macka

mnohý přijme facku rád.

 

 Volba krále

    V jedné zemi blízko Polárního kruhu si volila zvířata nového krále. Neměla to lehké. Lednímu medvědovi tam právě končilo čtyřleté volební období a nyní šlo o to, jestli ho nechat ještě nějaký čas vládnout, nebo si zvolit do čela někoho jiného, kdo by zástupcům zvířecího národa, i když ten do toho v podstatě neměl co mluvit, lépe vyhovoval. Hlavně medvědovy názory se mnohým nelíbily. Ten národ byl totiž rozdělen a nebyl jednotný v tom, jak by měly vypadat jeho státní symboly. Ti, kdo stranili medvědovi, se zastávali tradiční vlajky s polární září a bílým medvědem v kruhu.

   „Medvěda ne,“ brblali ti druzí, kteří tíhli k novotám. „Medvěd se nám ohleděl. Je tvrdohlavý jako mezek. My chceme pardála a na vlajce modré pozadí oblohy s bílými hvězdičkami. Vypadá to vznešeněji.“

   „Jste na mozek?“ bránili se první. „Kde jste viděli za polárním kruhem nějakého pardála? A jaképak modré pozadí? Bílému bychom ještě rozuměli, to je   u nás za Polárním kruhem obvyklé, ale modré?  A proč s hvězdičkami a ne s polární září?

   Tak tam všichni hulákali, navzájem se uráželi, mávali na sebe drápy, ale v podstatě jim nešlo ani tak o krále jako o to, aby si dokázali svoji převahu. Vrchol všeho byl, když si druhá strana skutečně přivlekla vychrtlého pardála z druhé strany oceánu jako kandidáta na krále. Jediná potíž byla v tom, že při velikém hlasování měly obě strany zhruba stejný počet hlasů, a tak určení správcové pečlivě hlídali, kdo pro koho zvedá tlapku, počítali hlasy pro i proti  a usilovali, aby jeden druhému odloudili příznivce.

   Jak kázal starý zvyk, medvěd i pardál byli také přítomni, ale moc toho nenamluvili. Bylo vidět, že jim ta podivná volba leze krkem a není jim moc příjemná. Kromě toho se přiblížil čas oběda, oba měli hlad a žízeň, a když kručí v žaludku, král – nekrál, každé hlasování stojí za starou belu, jak je známo.

   Také ostatní členové zvířecího parlamentu už hlady šilhali, navíc sem doléhala silná vůně vybraných pokrmů z královské kuchyně, až to nakonec dva z pardálových přívrženců nevydrželi a pod záminkou náhlé nevolnosti se ze sálu vytratili.

   A to byly právě ty dva hlasy, které medvědova strana potřebovala, aby při tom hlasování získala svou většinu. Tučňáci, tuleni, sobi, polární lišky a jiná zvířata v tundrách z toho zas užitek neměla.

 

Poslání:

 Sláva medvědovi, zas byl zvolen králem,

pardál nemeškal už ani chvíli:

Lépe sedět za prostřeným stolem,

než být zvolen nejchytřejším sobem,

i kdyby mu rohy pozlatili!

 

 

 O pěti prasátkách

    V domově pěti malých prasátek došlo k velkému pozdvižení. Nebyl nijak veliký, ten jejich domov, tvořil jej pouze jeden menší přízemní prasečák, ale stál za to. Nacházel se totiž přímo proti radnici, a jak už to bývá, svému okolí nevoněl. Navíc si starosta Prasáček potrpěl na pořádek a klid, a na to nebylo ani pomyšlení. Kvikot a neustálé chrochtání pronikalo skrze zdi jejich příbytku a rušilo noční klid prasat v okolí.

   „Jak můžete žít v takové špíně a nepořádku, čuňata jedna?“ osopil se Prasáček na své umazané voliče, když se k nim vydal jednoho dne na návštěvu. „Nepořádek všude, kam se podívám, v každém rohu naděláno a ještě se v tom válíte a chrochtáte si blahem!“ rozčiloval se. „Smrdíte tu a jste na obtíž!“

   „Chrochrochro, ale nám se to tak líbí,“ odpovídala prasátka. „Přece nejsme husy ani slepice, ale prasátka, která se ráda válejí v blátě a hnoji, nebo ne, velkomožný pane Prasáčku?“

   „Asi máte pravdu,“ zamyslel se starosta, „ale to neznamená, že se musíte válet hned vedle radnice! Budete se stěhovat a basta!“

   Prasáčkovo rozhodnutí se čuňátkům z prasečáku ani trochu nelíbilo, ale co se dá dělat, vrchnost je vrchnost a musí se poslouchat. Když nastal den stěhování, jejich kadibudka byla zbořena.

   Nový příbytek pěti malých prasátek teď stojí dále za městem. Prasátkům se nelíbí, že jsou ostatními kamsi odstrčena, i když si tam dělají, co chtějí, a žijí ve zdánlivém blahobytu. Prasáček za to sklidil velikou pochvalu: Byl prohlášen prasomilem roku a zvolen do prasečího sněmu, aby se tam staral o chudé.

  

Poslání:

 Není lehké na tom světě

poznat, komu pšenka vzkvete,

kdo dostane do korýtka,

koho sklátí mor, či chřipka.

 Kdo je prase, celkem snadno

může spadnout z výšky na dno.

Kdo je prasák – potom, možná,

někdo v něm i krále pozná.

 

 

Vzpurný vrabec

   Bylo brzy po velké ptačí válce. Všude se ještě povalovala spousta vyškubaných ptačích per, z nichž některá byla zřízena tak, že z nich zbyl jen holý brk. Národy, které přežily, si volily své nové vládce. Nového vladaře si už zvolily sojky a sýkorky, také vrány, vlaštovky a špačci už měli dávno svého panovníka, dokonce i netopýři měli po prvních prezidentských volbách, jen vrabci ne a ne se dohodnout, kdo bude novým vrabčím králem. Možná proto, že jako obvykle v té válce neválčili sami za sebe, ale jako obyčejně bojovali opět v cizích službách – kdo ví? Hádali se, překřikovali, ten navrhoval toho a ten zas onoho, až konečně přišel čtvrtý s kompromisem: „Víte co, bratři? Pojďme za starou žluvou. Ta je ze všech ptáků v okolí nejstarší a nejchytřejší, ta nám jistě poradí.“ Vlastně nikdo nevěděl, jestli je žluva tím nejchytřejším ptákem, ale byl to nápad alibistický, protože nikoho k ničemu nezavazoval, a proto s ním všichni ochotně souhlasili.

   „Poradím vám,“ řekla vychytralá žluva. „Neznám lepšího kandidáta na vladaře než svého bratrance datla. Jen se na něho dobře podívejte. Už jste někdy viděli ptáka, který by nosil na hlavě tak výrazné znamení královské moci? Je samotnou přírodou předurčen k tomu, aby vám vládl.“

   Vrabci poslouchali, dívali se na urostlého datla a některým z nich se údivem i zobáky otevřely. Skutečně: Jak by si mohli nevšimnout ohnivě červené čapky na jeho vznešené hlavě? Jen malému rozčepýřenému vrabčákovi sedícímu až úplně vzadu na té nejtenčí větvičce se pořád něco nezdálo. Takové tintítko to bylo, skoro ho ani vidět nebylo, křiklouna jednoho nechápavého, pořád se jenom vrtěl a ošíval, až konečně zvedl nad hlavu jedno z těch svých neučesaných křídel a povídá: „Kmotro žluvo, a proč má být králem vrabců právě datel? Proč nekraluje mezi svými – datlům?“

 „Podívejme na drzouna!“ rozkřikla se žluva. „Ty jsi velmi nevzdělaný a velmi vzpurný vrabec, když se můžeš tak drze vyptávat! Copak jsi neslyšel o jeho vznešeném bubnování, když poháněl zobákem ptačí vojska do útoku? Copak jsi nečetl jeho odvážná slova?“

   „Dobrá, ale co ta červená čepice?“ nedal se odbýt rebelant, takže se po něm i někteří z vrabců pohoršeně ohlédli.

   „Ty jsi opravdu veliký nezdvořák! Budeme si na tebe muset dávat pozor a pořádně tě poučit! Copak nepoznáš barvu prolité hrdinské krve, hlupáku?“ A datel si při těch slovech znovu okázale načechral peří, vykrucoval se před tím vrabčím národem a klapal velikým zobákem. Ve své vznešené aroganci byl tak nádherný, že vrabčice slzely dojetím a vrabčáci se začali předhánět v úklonách. To aby si jich datel se žluvou povšimli a vzpomněli si na ně, až budou rozdávat výnosná poslanecká místa ve vrabčím senátě.

   Jenom ten malý křikloun, drzoun jeden drzý, pořád nebyl spokojen: „Kdo ví, kolik vrabců při tom tvém vznešeném bubnování za tebe padlo, ty nádivo jeden nafoukaný!“ brblal si do peří. Ale slyšet ho moc nebylo, protože celý vrabčí národ už dávno provolával nehynoucí slávu novému vladaři. „Ať žije datel! Se žluvou a datlem na věčné časy!“ řvali vrabci jako zběsilí a zvedali pera k soudružskému pozdravu.

   V době, kdy nastala v celém národě obrovská sháňka po červených kšiltovkách a kdy nejsilnější z vrabců začali na slabších sousedech zkoušet, jak mají silné zobáky, byl datlovskou tajnou policií odbojník zatčen a v jakési tmavé kobce uklován. Netrvalo dlouho a žluva natáhla brka, brzy po ní chcípnul i datel, ale zatím se narodily nové žluvy a noví datlové, a když i oni umřeli, přišel den s velkým „D“ na začátku. Celý národ vrabců stál opět seřazen ve vzorném pozoru a za zvuků starodávné vrabčí hymny se konala smuteční tryzna za umučeného hrdinu. Nad pomyslnou rakví stáli ti nejzasloužilejší z nich a bili se v hruď, až od nich peří létalo.

   „Konečně zvítězila láska nad lží a nenávistí!“ hřímal z tribuny veliký hlas nejsilnějšího vrabce a celý vrabčí národ zvedal drápky k veliké přísaze. Co čert nechtěl, tam úplně vzadu vám sedí jakýsi nespokojený vrabec, paličák jeden, a zase drze zvedá do vzduchu své zpola oškubané křídlo.

 Poslání:

 Když ulicemi táhnou vrány,

bez vlajek, či pod vlajkami,

a do bubnů pěstmi mlátí,

stůjte při nás všichni svatí,

 ať jim zatneme včas žíly,

aby se dál nemnožily,

abychom to plémě kleté

vyhladili dřív, než vzkvete,

než ta cháska zplodí zlobu,

hákový kříž zvedne z hrobu.

 

Černý a bílý kohout

   Na sedlákově hnojišti bylo zase jednou živo. Hnojiště bylo veliké, stálo uprostřed rozlehlého dvora a pacholci na něj denně vyváželi hnůj z okolních stájí, takže vrabci, kohouti a slepice tam měli stále co žrát. Ke společnému stolu a obvyklému hodování se toho dne dostavili také domácí holubi a jiná ptačí havěť, všichni rozčileně mávali křídly, kokrhali, kdákali, drze na sebe pokřikovali a jako obyčejně si navzájem kradli od zobáků, co si kdo v tom hnoji vyhrabal. Nebylo divu, že v rumraji a zmatku se hlavní předmět rokování kamsi vytratil, a jestli mohla být o něčem řeč, pak o tom, jak co nejrychleji celé shromáždění rozpustit.

   Největší bitka se strhla mezi bílou slepicí sanitářkou a černým kohoutem Lampasem, jenž byl na tom dvoře šerifem. Tučná ponrava, o kterou se ti dva prali, se nakonec přetrhla a nyní šlo o to, kdo sezobl větší díl.

   „Jsi zloděj!“ tloukla křídly slepice. „Zloděj, zloděj, zloděj! Sežral jsi mi žížalu, kterou jsem si poctivě vyhrabala!“

   „Ty můžeš tak něco kdákat o poctivosti! Jsi jen blbá slepice!“ křikl na ni neurvalý kohout, až se mu vole nadulo a hřebínek rudě žhnul. „Však my, kohouti, už o tom víme své!“

   „Tak dost urážek, Lampasi,“ zastal se slepice předsedající bílý kohout stojící až na vrcholu hnojiště, který s ní byl kvůli barvě peří spřízněný.“

   „Chtěl jsem jenom říci,“ obrátil se k němu černý kohout, „že ta běhna vůbec neví, o čem tady kdáká. Všichni kohouti dobře vědí, že poctivost už dávno ztratila. Že hrabala, to je pravda, ale u toho, co vyhrabala, jsem byl první já, což je doklad jen o její hlouposti.“

   „A já trvám na tom, že jsi sprosťák, zloděj a lump!“ vytrhla mu slípka mikrofon. „Měl ses sám zapojit do činnosti a ne číhat, až co ti kdo vyhrabe! A jestli jsem já běhna, co jsi potom ty, ty černej hambáři!“ přešla slípka k nářečí a ječela jak pominutá. Ale to už jí vyrval mikrofon zas rozzuřený Lampas.

   „Tak dost!“ zařval bílý kohout. „Lampasi, ani neotvírej ten svůj zobák a okamžitě se vrať na místo!“

   „Chtěl jsem jenom říci…“ brání se černoopeřenec.

   „Řekl jsem na místo!“ křikl znovu bílý kohout.

   „Přece máme demokracii a svobodu projevu…“  

   „Ještě jednou otevřeš ten zobák a odpojím tě od mikrofonu! Marš na místo!“ ukazuje bílý kohout drápem na protější konec hnojiště.

   „Ale já…“

   „A já vyhlašuji přestávku,“ rozzlobeně křikl bílý kohout, cvak, a udivený Lampas zůstal bez hlasu, jen s otevřeným zobákem.

 

Poslání:

I když jsme teď demokrati,

stará pravda stále platí:

Než si škemrat o ostudu,

tak to raději držet hubu.

 

 

Velký Ukazovák

   Za devatero horami a devatero řekami, ale možná ještě o něco blíže panoval prý jeden král. „Velký Ukazovák“ mu tam říkali. Oděný od hlavy až k patě celý v šarlatu seděl na trůně a vládl. Byla to tuhá vláda, neboť na jeho pokyn museli jít všichni tam, kam ukázal a kam by jinak nikdy nikdo nevkročil. Tak se ocitli až v místech, kam sice jeden druhého často s chutí posílal, ale kam se nikomu z nich dobrovolně nechtělo. Brzy tam bylo přeplněno, neveselo, nevlídno. Bylo pak zapotřebí mnoho hektolitrů šaratice, než se důkladně zaryglovaná vrata provalila a dostali se všichni ven!

   „Už je to tady, už je to tady!“ volali, cinkali klíči a radostně se drali k východu. Tam nabírali čerstvý vzduch a ejhle – byl ho tam dostatek a jeho vůně byla tak omamná, až se z toho tajil dech. Jaký div, že to mnohým sedlo na mozek a začali hned přemýšlet, jak si to božské aroma ještě více vylepšit? Proč by také měli čichat všichni stejnou vůni, když jí bylo všude dost?

   Jak už to tak bývá, našel se tam jakýsi tulák, takové individuum nejapné, a ten dostal zvláštní nápad: Což tak vyměnit ten ukazovák za jiný přijatelný prst? A protože se žádná blbost dlouho neutají, rozkřiklo se to rychle do světa. Našlo se hned mnoho přeochotných rukou, které chtěly pomoci a nabízely prsty k použití. Až ze vzdálené ciziny napřahovaly tu ukazovák, tu prostředník, tam prsteník či palec – dokonce              i nejeden domácí malíček se objevil, aby nepřišel o nic z toho, co se nabízelo na chudičkém stole. Už tam toho sice mnoho nebylo a ještě to páchlo po nedávném třesku, ale říká se, že dobrá hospodyňka pro pírko i přes plot skočí, natož ziskuchtivý prst. Ten si pro pár grošů vleze kamkoli…

   Tak přisedl prst k prstu, v bratrském prstokladu jedli, pili a hodovali, až nezůstalo vůbec nic. Teprve pak poznali, že jsou všichni zase tam, odkud se s tak velkou slávou před nedávnem vrátili.

 

Poslání :

 Strč prst skrz krk…

 

 O vlku a sokolovi

   Je tomu už velmi dávno, co na nejmenovaném vrcholku blíže neurčených skal stával kamenný hrad. Prý v něm bydlel velký šedý vlk, a protože jeho obydlí stálo na místě, kam se ostatní zvířata kromě ptáků málokdy dostala, byl králem ptáků a basta. Jako každý samozvanec shromáždil kolem sebe početný dav pochlebníků, kteří se ho báli. Proto mu všelijak podlézali nebo jak se říká – „šli mu na ruku“. A všichni dostali své úkoly: sýkorky odestýlaly a ustýlaly královské lože, netopýři pečovali o královské spaní, vrabci obstarávali královskou zábavu a dravci sháněli potravu pro královskou tabuli.

   Král ptáků vlk většinou seděl ve své kanceláři a vládl. Mnohé ze svých poddaných vůbec neznal. Jak by také mohl vlk slétnout mezi ptačí hnízda na vrcholcích jedlí a skal? Proto vymýšlel spoustu nejrůznějších předpisů, výnosů a nařízení, aby všichni věděli, kdo je v ptačí říši pánem. Brzy byla těch papírů taková hromada, že ani sám nevěděl, co platí a co ne. A tak si král vlk zavolal jednoho dne starého sokola: „Sokole, jsi nejstarším a nejzkušenějším ptákem v říši. Nechtěl bys být mým rádcem?“

 Vlk ho sice přivítal chlebíčky a šampaňským, ale přesto se sokol hluboce zamyslel. Byl totiž demokrat a nesnášel cizí jho.

   „Jen přemýšlej, sokole,“ nabádá ho panovník. „Do důchodu nemáš daleko a každá korunka ti bude dobrá,“ zadíval se na sokola pronikavým pohledem.

   Sokol a být rádcem vlkovi? Uvažuje tázaný. Čert mu věř, vlk zůstane vždycky vlkem a na ptáka ho nepředěláš. Kdo ví, k čemu mě ten lišák potřebuje, běželo mu hlavou.

   „Jak chceš,“ potřetí se ozval vlk, když viděl, že sokol s odpovědí nijak nespěchá. „Ale můžeme si vládu rozdělit. Já bych vládl ptákům tady na zemi a ty by ses o ně staral ve vzduchu. Co ty na to?“

   Ani sokol nebyl hloupý. Taková řeč se mu konečně zalíbila a královskou nabídku přijal. Jen ptákům z toho dobře nebylo. Je vždycky zlé, když se spojí dva dravci, aby někomu vládli, i když jeden z nich je vlkem a ten druhý sokolem.

 

 Poslání:

 Běda nám, když samozvanec

chopí se někde opratí!

 (Stokrát hůř, když groš či žvanec

mrzkého sluhu zaplatí…)

 

Hyeny a modrý pták

   V jedné podivné zemi panoval ještě podivnější panovník. Tvářil se jako lidumil, který bohatým bere a chudým dává, jenže kromě svého boha, kterému se klaněl, uznával už jen sám sebe a běda tomu, kdo se mu postavil. Toho pak stihla krutá odplata. „Správné je pouze to, co dělám a co tvrdím já,“ rozhlašoval a dělal všechno možné, aby jeho poddaní nikoho jiného neslyšeli ani neviděli. Proto nechal celou zemi obehnat pevnou trojitou zdí a brankami vpouštěl dovnitř a vypouštěl ven jenom ty, kdo se mu klaněli. Každou neposlušnost přísně potrestal.

   Žily v té zemi také tři hyeny, tři rodné sestry. Nebylo jim zle, neboť právě pro hyeny bylo všude žrádla dost. Ale když se doslechly, že za trojitou zdí je lépe, oči jim mlsně zasvítily a zatoužily po ještě lepším životě. Jak se ale dostat ven, když je zeď tak dobře střežená?

   „Mám plán,“ štěkla první hyena. „V noci přepadneme policejní stanici, všechny vlky uvnitř pobijeme, oblečeme si jejich šaty, vezmeme si jejich peníze i zbraně a tak vybaveni se vydáme na cestu.“

   „Výborná myšlenka!“ štěkla druhá hyena. „A koho cestou potkáme nebo se odváží postavit se nám do cesty, toho také zabijeme.“

   „Jsi nejstarší a nejzkušenější z nás, tak nás povedeš,“ připojila se třetí, nejmladší hyena, a protože už byla skoro tma a hyenám, jak známo, žádná špatnost není cizí, vydaly se k vlčí stanici.

   Všechno jim vyšlo, jak si plánovaly. Strážní vlci takovou návštěvu nečekali, byli úspěšně pobiti a po zuby vyzbrojené hyeny se vydaly na plánovanou pouť. Cestou potkaly také pošťáka vezoucího dopisy, pohlednice, ale také kupu peněz pro zvířata, která už byla v důchodu. „Stůj!“ křikly na něho. „Dolů z kola a prachy sem!“ A když se pošťák zdráhal, také ho bez milosti zabily a peníze si rozdělily. Kudy hyeny šly, tam rozsévaly smrt, jak se na pravé šelmy sluší, a zůstával za nimi jen pláč. To trvalo, dokud se neprostřílely až do země zaslíbené. Tam požádaly a azyl, a protože panovníka za trojitou zdí neměli v té cizí zemi v lásce, bez dlouhých průtahů jim vyhověli.

   Uběhlo mnoho let. Namyšlený panovník byl odstraněn, trojitá zeď zbořena, země rozdělena a v té části, kde hyeny žily, se dostal k moci rod ptáků napravujících staré poměry. Tak si ti ptáci vzpomněli i na uprchlé hyeny. „Jsou to hrdinky!“ bili křídly o zem. „Musíme je vyznamenat, protože bojovaly se zbraní v ruce proti tyranovi!“

   „Jaképak hrdinky? Jsou to obyčejné vražedkyně a měli byste je pověsit!“ volala druhá polovina národa, kde byly i ženy a děti těch, které hyeny pobily.

   Ale vůdce ptáků jako by je neslyšel, nebo slyšet nechtěl. Všem navzdory roztáhl křídla a za noci, aby ho nikdo neviděl, odletěl do té cizí země, aby tam hyeny osobně vyznamenal. V zobáku nesl ta nejvyšší vyznamenání, jaká doma měli. Když tam přistál, byl vlídně přijat, připjal hyenám "Řád Modrého orla" první velikosti a ony se slzami  vzpomínaly na své mladé časy a na svoje hrdinství.

  

Poslání:

 Kdo předělat chce dravce na ovečku

a za dravčí minulostí napsat tečku,

aby v něm škodnou nikdo nepoznal,

podobu změní mu, leč dravčí spár,

kterým kdys trhal, vraždil vesele,

co Kainův odkaz nosí na čele:

 Vrah zůstane vždy jenom vrahem,

nesmyješ hanbu zlatem, ani řádem!

 

  

Dva havrani

    Setkali se na poli dva havrani. Ten první, o něco větší toho druhého, seděl na stromě, zatímco ten druhý, s tím tlustším zobákem, dřepěl ve sněhu.

   „Krá, proč si také nesedneš na větev a hrabeš pořád pod stromem?“ křikl dolů ten z toho stromu.

   „Rád bych, rád,“ zakrákoral druhý havran a znovu se dal do hrabání.

   „A co ti v tom brání? Máš přece křídla, tak je rozpřáhni a kráá! Nebo jsi snad nemocný?“

   „Nejsem nemocný, ale hledám něco k jídlu, krá.“

   „K jídlu?“ diví se první havran. „Tam už jsem přece sám všechno prohrabal, krá, a co jsem našel, to jsem také sežral, hlupáku!“ pohladil si najedený břich.“

   „No, snad se přece jenom ještě něco najde,“ krákl ten pod stromem a dál se hrabal v zemi. Půda pod sněhem byla umrzlá, tvrdá jako kámen, a on dobře věděl, že tam nic, co by bylo k snědku, stejně nenajde.

   Jenže nad ním seděl nenasytný havran, který o té lsti nic nevěděl. Chvilku nad tím kroutil hlavou, neklidně pohopsával sem a tam, a když uviděl toho druhého, že se tváří, jakoby pod sněhem bůhvíco nenašel, rozepjal křídla a krá – snesl se dolů lačný další hostiny. Jak je dobře známo, nenažranost je havranům vrozená. Ale sotva sklonil hlavu k zemi, aby si také něčeho nahrabal, krák – ten druhý ho jedinou ranou silného zobanu srazil bez života k zemi.

   „Krá, krá, krá,“ letělo pak krajem jeho vítězné volání. Potom se dal do hodování, jako by se nic nestalo.

 

 Poslání:

 Prý vrána vráně oči nevyklová!

– Ach ouha, chyba osudová

se do starého rčení vloudila,

 neb nenažrance chtivost zabila

 a mrchožrout nad žlabem obroku

často si brousí zobák k útoku!

 

 

 Papoušek a pštros

   V jedné zvířecí zemi měli velké potíže s pštrosem. Emu, jak se ten pták jmenoval, se díky svému ušlechtilému zevnějšku, silným běhům a královsky načechranému peří dostal do vlády a zavedl tam nové pořádky: Když totiž neuměl nebo nechtěl odpovídat na dotěrné otázky, ani vidět nebo slyšet, jednoduše se sehnul a strčil hlavu do písku. Ať šel kamkoli, bednu s pískem měl vždycky pohotově připravenu.

   Po něm se pak začala opičit i ostatní zvířata, ale protože písek je vlastní jenom pštrosům, kteří ho mají doma dostatek, strkali hlavy všude tam, kde na ni nebylo vidět a kde byla dobře schovaná. Kdo měl ohebnější páteř, strčil si ji aspoň mezi nohy, kam pořádná zvířata schovávají ocasy. Kdo měl páteř zkostnatělou, zalezl si třeba do skříně.

   Ale nejhůře byl na tom papoušek, který byl ministrem financí. Když nevěděl kudy kam, směl si schovat hlavu jenom pod křídlo, a to jenom na chvilku, protože vzhledem ke svým řečnickým schopnostem dělal ostatním předřečníka a tiskového mluvčího. Když už ho přestalo bavit to věčné zachumlávání se do vlastního peří, vydal se k pštrosovi na radu: „Nejradši bych se ani neviděl,“ stěžoval si. „Nejenže si

nemohu strčit hlavu tam, kam bych chtěl, ale když jsou všichni zalezlí a mlčí jako ryby, já musím klapat zobákem. Při tom stálém zastrkávání hlavy pod křídlo a zpět to navíc vypadá, jako bych se stále ukláněl. No řekni, není to k zlosti?“

   „Je,“ pokýval hlavou pštros, „ale mám nápad: Místo abys hlavu schovával, kruť s ní ze strany na stranu, jako bys nemohl uvěřit tomu, co ti kdo povídá. A když se při tom budeš ještě i chytře tvářit a do omrzení opakovat poslední položenou otázku, nejenže se tě přestanou vyptávat, ale staneš se známým a získáš věhlas po celém světě.“

   „Říkáš mi pravdu, Emu?“ pochybuje papoušek.

   „Jak povídám. Pilně si to doma trénuj a až se vrátím z cest, zkusíme si to naostro. Platí?“

   Důvěřivý papoušek na dohodu přistoupil. Pštros zatím odjel do Afriky, a protože si za ta léta panování získal velkou důvěru, nikdo si ani nevšiml, že s sebou vzal pytel vypůjčených zlaťáků. Ty v Africe uložil do výhodného obchodu a těšil se, kolik na tom vydělá.

   „Však to potom vrátím,“ utěšoval se. „V tom nepořádku, který ve zvířecí vládě je, se to nikdo nedoví…“

   Co čert nechtěl, pravda o pštrosově podnikání dorazila do země zvířat dříve, než se stačil vrátit z cest. Díky černošským tamtamům přeskočila z Afriky na evropský břeh a senzacechtiví trubači ji bez meškání roztroubili do světa.

   Jeho přivítání na rodné hroudě bylo velkolepé: Všude stály hloučky novinářů, reportérů, fotografů, ba ani burzovní makléři ze zámoří si nechtěli nechat ujít skvostnou podívanou. Samozřejmě při té slávě nemohl chybět ani ministr papoušek jako vládní mluvčí a překladatel.

   „Je vám známo, pane ministře, že místodržící Emu byl na cestě v Africe?“ ptali se ho.

  „Není mi známo, že by byl místodržící Emu na návštěvě v Africe,“ odpověděl tak, jak mu to Emu poradil a jak si to doma nacvičil.

   „A je vám známo, že tam utratil pytel zlaťáků ze státní pokladny?“ ptali se ho znovu.

   „Není mi známo, že by tam utratil pytel zlaťáků ze státní pokladny,“ opakoval po nich.

   „A nemyslíte si, že se pan Emu dopustil něčeho nezákonného?“ nastrčil mu mikrofon jeden z přítomných novinářů.

   „Nemyslím si, že by se pan Emu dopustil něčeho nezákonného, nemyslím si, že by se pan Emu dopustil něčeho nezákonného, nemyslím si…“ opakoval několikrát za sebou ministr papoušek a vrtěl hlavou zleva doprava a zprava doleva, až se mu vyrazil pot kolem ozobí.

   „Chudák, asi se mu zadrhla jehla,“ poznamenal jeden z novinářů, který si vzpomněl na dobu, kdy se ještě používaly gramofony a jiná zastaralá technika.

   „Spíš si myslím, že tu máte za ministra osla,“ řekl makléř ze zámoří, který uměl hospodařit s penězi a rozuměl obchodu.

   „Ten pot dej do záběru, ten pot dej do záběru!“ rychle šeptl český novinář svému příteli, který tu stál s televizní kamerou.

   Jen pštros Emu zůstal klidný a vyrovnaný, jako by se nic nestalo. Také ministerský předseda po jeho pravici měl tvář jako z kamene. Jak byli oba zvyklí, jen se objevili filmaři a fotografové, už měli hlavy schované, jeden do písku a druhý pod kabát, takže z nich bylo vidět jen opeřené pozadí.

   Nad reportáží, která se toho večera objevila na televizních obrazovkách daňových poplatníků, zůstal celý národ bez dechu. Divadelní představení, kterého se stal svědkem, do té doby ještě nikdo nevymyslil ani nenapsal. Jen ten věhlas, který oba herci získali, byl poněkud jiný než ten, o kterém podvodný pštros hovořil.

 

Poslání:

V té zemi kdysi hloupost srostla

s důvěřivostí v jeden kmen:

Mudrcem zvolili si osla,

a ten pak pštrosu podoben

do písku hlavu zahrabával

a chvěl se při tom radostí,

že nikdo nevidí ho – avšak zadek

nakopali mu s radostí.

 

  

Ploštice a slon

    Potkali se kdysi ploštice a slon. 

   „Fuj, to jsem se lekl,“ odplivl si slon, „ještě krok a zašlápl bych tě!“

   „Ploštice se podívala vzhůru, slonovi přímo do obličeje: „To těžko, milý brachu, už tě tu dávno vyhlížím. Jen co se v dálce objevila tvoje hlava, dělám všechno možné, jen abys mě nepřehlédl.“

   „Nepovídej!“ podivil se slon. „Odkdy jsem u tebe milý brach? Raději hned vyklop, co ode mě chceš, nebo si to s tím šlápnutím rozmyslím!“

   „To máš tak,“ rozumuje ploštice. „Já jsem malá, že mě v trávě ani nevidíš, ale díky tomu znám každé stéblo a vyznám se v tajemstvích. Dobře ovládám i cenu.“

   „No a co má být?“ zašklebil se slon.

   „Tobě to nedojde?“ zaťukala si ploštice na čelo. „Ale proč se tomu vůbec divím? Jsi přece slon, a proto z výšin té své pleše nerozeznáš stéblo od stébla.“

   „To je hodně husté, drzá ploštice,“ procedil skrz zuby obrovitý slon. „Co je mi po nějaké podělané trávě? Jestli mi okamžitě neřekneš, co chceš, nebo jestli se ukáže, že mě jenom zdržuješ v chůzi, nastane takový masakr, jaký ta tráva vůbec nepamatuje!“

   „Lol, usmála se vychytralá ploštice. „Dobře poslouchej: Já ti dodám byliny, o kterých jsem mluvila, a ty zařídíš, aby se léky z ní vyrobené dobře prodávaly. Ty máš v rukou moc, jsi přece ze všech

zvířat nejsilnější, já zase byliny. Bude to půl na půl, a tak na tom vyděláme oba dva – co říkáš?“

   Slon souhlasil, radostně zatočil chobotem, a když ochutnal trávu a všechno spolu probrali, vydal se i s plošticí za krkem rovnou k parlamentu. Jako obyčejně ho tam dvě třetiny chyběly, ale ta zbývající ho nakonec přece jenom vyslechla.

   „Je někdo proti nebo se zdržel hlasování?“ ospale mňoukl tygr, který toho dne celému sněmu předsedal. – „Nikdo,“ rychle si sám odpověděl, bim kladívkem o podložku a hotovo. Tak vešly zákony malé ploštice mezi lid a příštího dne byly vylepeny vyhlášky:

  ZA CO SE PLATÍ:

    Za recepis, za položku, za šlápnutí na rohožku, mrňatům za inkubátor, jak sečetl kalkulátor. Za vyrvané přední zuby, dřív než vypadnou vám z huby, amalgan jen výjimečně – vzpomínejte na něj vděčně. Když vás trápí horečka, dejte si dvě kolečka pěkně kolem nemocnice, nebude v ní lůžek více! Na žaludek jedlou sodu, zapít vodou z vodovodu. Když se neuleví ještě, najdeš všechno v sloním městě – zubaře i první pomoc.

                                                              „Funebrácká pohotovost.“

   Když si to společný zvířecí a hmyzí národ přečetl, propukly velké nepokoje. Nejdříve se vzbouřili červení mravenci, ti byli odjakživa nejradikálnější, ale reptali i černí z lesních mravenišť, přidali se ti od táborových ohňů, a dokonce i přibarvení dožluta. Všichni pak spolu s lichokopytníky, sudokopytníky, přežvýkavci, dravci a jinými odbojníky řvali o sto šest: „Pryč s plošticí a slonem! Zmizni, chobotnatče!“

  Ale už bylo pozdě. Sloni a ploštice ovládli svět, a i když jejich převaha byla jen o pouhé dvě krovky   a jeden podělaný chobot nad ostatním hmyzem a zvířaty, jejich moc byla obrovská. Bohatli.

   Také slon-zákonodárce, jak mu od toho dne říkali, se více zaoblil a postavil si několik přepychových bazénů. Jenže co to bylo platné, když byl zanedlouho tak kulatý, že se do nich nevešel? Jednoho dne praskl. Podle reformy, kterou si sám na sebe ušil, ho pak nacpali do několika lepenkových krabic a vyletěl komínem, jenom trochu popela a smradu po něm zůstalo. 

   Opuštěné ploštice pak chodily světem, potloukaly se dům od domu, všude dělaly jenom neplechu a nedaly si pokoje, dokud nenašly zase jiného siláka, tentokrát celého chlupatého s pěšinkou uprostřed a bradavicí na nose. Také národu se líbil a při velikém hlasování dostal většinu.

   Ale kdo ví: On ten nový obr totiž doufá, že stejně jako jeho předchůdce také brzy zbohatne…

  

Poslání:

Poučení je tu v mnohém:

Když chce ploštice být slonem,

číhá, až dá chobot k trávě,

a pak po něm šplhá k hlavě.

 Chceš-li proto zůstat slonem,

nežer trávu, živ se hlohem.