Poněkud odlišná čára života III - VOJNA JAKO ŘEMEN

 Basisté

    Posádková věznice byla obohacena o další dva přírustky. „Sedm dní po službě!“ zněl verdikt kapitána doktora Kunce. Své lapiduchy sem přivedl osobně. Oba byli, jak se říká, „zavřeni z fleku“ bez možnosti odvolání.

   „Večer a přes noc v base,“ řve doktor na oba léčitele, „od rána až do večera budete na ošetřovně drhnout rajóny až do úplného zblbnutí, vy hovada!“   

   Tak se i stalo. Kovář i kuchař drhli od božího rána až do oběda rýžovými kartáči a vodou smíchanou s jakousi smradlavou desinfekcí celé plukovní obvaziště, tento ráj všech simulantů, od podlahy až po střechu. Po skromném obědě pak byli předáváni do přímého zaopatření náčelníka stráže. Přicházeli sem bez opasků, s dekami pod paží a s vědomím, že je nečeká nic dobrého.

   „Ti vězňové nemaj co dělat, nebo co, že se vám tu válej na palandách?“ řve při kontrole věznice kapitán Chlad. Má právě službu dozorčího posádky a kontrolou si krátí dlouhý čas. „Okamžitě vyhnat a posbírat s nimi všechny kobylince kolem kasáren! Ať už je tady nevidím! To je pěkný bordel – vězňové, a válej se tu na palandě!“ brblá a chystá se k odchodu. Ty kobylince totiž potřebuje kapitán na zahrádku k hnojení jahod, jen se na ně třese.

   „Provedu!“ staví se do pozoru náčelník stráže desátník Bartoš. „Soudruhu kapitáne, dovolte mi dotaz.“

   „Co ještě chcete, desátníku?“

   „Soudruhu kapitáne, chtěl jsem se jenom zeptat, čím a do čeho to mají sbírat?“

   „Jak to, čím a do čeho? To jste ještě nikdy neviděl, desátníku, sbírat vězně kobylince?“

   „Hlásím, že neviděl, soudruhu kapitáne!“ opět řve náčelník stráže, zaujímá postoj spatný a ruka mu vyletí k vojenskému pozdravu.

   „Pohov, desátníku, udělejte to, jak chcete, ale do večera chci mít ty kobylince na dvorku, jasný?“

   „Jasný, soudruhu kapitáne!“ řve desátník.

   „Tak se mi to líbí. Voják si musí umět vždycky nějak poradit,“ poučuje ho kapitán a odchází ze strážnice.

   „Závodčí, ke mně!“ obrací se desátník po kapitánově odchodu a krátkém zamyšlení na jednoho ze strážných vojínů. „Vyveďte ven ty vězně a posbírejte s nimi před kasárnami všechny kobylince,“ nařizuje.

   „Provedu!“ salutuje vojín Kouba, toho dne závodčí stráže. – „A jak?“

   „Člověče, co je to za otázku – a jak? Správný voják si musí umět vždycky poradit,“ papouškuje desátník kapitánova slova. „A pohyb, pohyb, ať už vás tady nevidím!“ přikazuje a o Koubu se dál nestará.

   „Vidíte to, vy pitomci?“ ulevuje si Kouba po cestě kolem věznice. Před hlavní svého samopalu vede oba vězně, jak to předpis vyžaduje, zkrachované lapiduchy, kováře a kuchaře, a kde může, tam jim nadává.

   „A to muselo potkat právě mě, abych hlídal dva zavřené lapiduchy, volové. A ještě ke všemu mám s vámi sbírat kobylince – víte, co to znamená?“

   „Víme, vole,“ ozve se kovář, „to pro mě není žádná novinka. Jenže u nás doma je musel sbírat mladší brácha, von je blbej.“

   „No tak to vidíš, a tady seš blbej zase ty, vole,“ povídá závodčí. „A když už seš tak blbej, moh bys mně alespoň prozradit, čím a do čeho se to sbírá?“

   „Jednoduchý, vole, lopatou do měchu.“

   „No dobrý, vole, a kde tu vemu měch, moh bys mi to prozradit?“

   „Já nevím, vole, ale ňáký pytle by mohly bejt v kuchyni vod brambor, ne, vole?“

   Závodčí zamířil s oběma trestanci k posádkové kuchyni.

   „Ňáký pytle vod brambor, nemáš, vole?“ obrací se ke kuchaři vojínu Cibulkovi. Ten v civilu prodával v kantýně zedníkům pivo, limonády, oplatky, sem tam uvařil i párek nebo buřta, proto se na vojně stal kuchařem.

   „Mám, vole, ale jsou trochu děravý – nevadí?“

   „Na kobylince budou dobrý, vole,“ raduje se závodčí. „A ňákou lopatu – nemáš?“

   „Leda tak hovno, vole, co bych dělal v kuchyni s lopatou? Můžu ti půjčit tak nanejvejš dvě vidličky a dva nože – nechceš, vole?“

   „Alespoň lopatku na smetí, buď tak hodnej,“ vkládá se do řeči jeden z trestanců.

   „Ty můžeš tak leda držet hubu, vole,“ obrací se k němu Cibulka, „seš trestanej? – Seš. Tak budeš dělat s tím, co ti daj, jasný, vole?“

   „Fakt nemáš ani lopatku na smetí?“ zastává se trestance závodčí. „Víš, jak to bude vypadat, vole, když ti dva budou sbírat kobylince příborama?“

   „Vím, vole, bude to jako když vobědvaj. Jenže já mám lopatku jen jednu, vole, a s tou nabíráme mouku,“ rozčiluje se kuchař Cibulka a rozčilením se mu třese hlas.

   „Tak dobrá, vole, dej sem teda ty vidličky,“ smířlivě na to Kouba, bere od Cibulky dvě zbrusu nové hliníkové vidličky z vojenského eráru, jeden starší pytel od brambor a podává je vězňům.

   „Tak, vy volové, a teď teprve uvidíte, co je to basa,“ říká jim a za chvíli už všichni tři opouštějí bránu.

   „Více potu na cvičišti – méně krve na bojišti!“ stojí tam pořád ještě napsáno velkými červenými písmeny.