ČERNÁ HODINKA

© Jindřich František Bobák

ČERNÁ HODINKA

Všechna autorská práva vyhrazena.

Tato publikace ani žádná její část nesmí být reprodukována, uchovávána v rešeršním systému nebo přenášena jakýmkoli způsobem (včetně mechanického, elektronického, fotografického či jiného záznamu) bez předchozího souhlasu autora.

*** 

   Jsem městský člověk. Rád jsem sedával na terase jednoho z obytných domů na strmé stráni nad městem  a díval se na hemžení pod sebou. Miloval jsem ten pohled – za jarního dne, když rozkvétají lesy a město se zahaluje do mraků žlutavého pylu stejně jako v prosincové noci, kdy pod rozžatými lampami jiskří na kost zmrzlý sníh a svištící troleje ozařují oblohu oslnivými záblesky. Přemýšlel jsem.

  To byly moje „černé hodinky“. Vedle židle, na které jsem sedával, byla ještě jedna prázdná, imaginární. Na té hostovali moji přátelé – ti skuteční, které jsem si pozval, i ti, kteří už nejsou mezi námi. Byli to opravdoví přátelé, a proto mě mnohem častěji kárali, než chválili. V takových chvílích jsem v sobě hledal pokoru, na kterou bych málem zapomněl.

  Ale přišel den, kdy majitelé svůj dům prodali. Oni tu pokoru nenašli, a proto jim zůstaly hlavy hluboko svěšené. Bylo to smutné, a přesto jsem ztráty místa na terase vysoko nad městem neželel. Sešel jsem dolů, do ulic, a hle – také tam jsem našel k přemýšlení mnoho dobrých míst. K tomu, abychom dokázali vzít rozum do hrsti a pořádně se kolem sebe rozhlédnout, není třeba vyvýšených míst…

***

1. O vzniku života na zemi

   Podle Bible stvořil náš pozemský svět Bůh a stvořil jej se vším všudy – s pevninami, oceány, rostlinami, hmyzem, živočichy, ostatními planetami, vesmírem   a člověkem. Toho prý stvořil k obrazu svému, což znamená, že sám sobě sloužil jako předloha. A protože v té době zrcadla ještě nebyla, o způsobu   a metodách toho tvoření nic nevíme. Zrcadlo vymyslel teprve člověk, aby mohl obdivovat sám sebe, samozřejmě…

 Přikloníme-li se k Bibli, stále neodbytněji se nám vkrádá myšlenka, jestli v tom památném okamžiku,  v němž Bůh vdechl svému panáku uplácanému z hlíny, tedy člověku, nesmrtelnou duši, mu nevdechl i něco ze svých „božích“ vlastností. Kdyby tomu tak bylo, musel by být člověk mnohem dokonalejší. Žít podle božích přikázání, pokud by jich vůbec bylo zapotřebí, by mu nečinilo žádné potíže, neboť by byl dokonalý, jako je Bůh sám. Nebo by Bůh musel být podobný člověku, a na to se mi nechce ani pomyslet. Moderní věda o tom ví své, a proto se na otázku „kdo koho vlastně stvořil“ dívá jinýma očima. Z toho pohledu nestvořil Bůh člověka, ale člověk si vymyslel Boha. Vymyslel si ho sám pro sebe a zní to přesvědčivě, když zvážíme, že jedině tak má lidský tvor stále na koho co svádět, na koho se vymlouvat a činit ho odpovědným za všechno, co na světě napáchá a zpacká. Já si ale myslím, že Bůh existuje jedině tenkrát, když ho máme ve svém srdci a ve své duši. Převedeno do srozumitelného jazyka to znamená, že každý z nás se má chovat tak, aby byl dobrým člověkem. A také dobrým hospodářem, samozřejmě, protože příroda, která nás obklopuje, si to zaslouží.

   A jsme opět u člověka. Žádný Bůh, ať už je na tomto světě nebo kdekoli jinde, za nás nikdy nic neudělá, i kdybychom se k němu od rána až do večera modlili. Ruku k dílu musíme přiložit sami – ale také se snažit, aby to bylo dílo dobré a poctivé.

2. O fanatismu, životě a smrti

   Ten, kdo věří kromě života na zemi také v život na nebi, v pekle nebo očistci, to má s odpovědí jednoduché. Potíž je v tom, že kromě naší matičky země o žádné z těch dalších končin světa nebo vesmíru dočista nic neví. Asi proto si vymýšlíme pohádky, strašíme jimi malé děti, sami sebe a modlíme se k Bohu v naději, že nás vezme na milost do jakéhosi pomyslného nebe a po jeho boku budeme žít věčně.  

   Fanatická víra v Boha jde až tak daleko, že podle ní přijde den takzvaného „posledního soudu“, kdy sestoupí Bůh na zem a bude soudit živé i mrtvé. Dovede si to někdo představit? Kam se vměstnají všichni ti narození a zemřelí, řekněme od pračlověka až po dnešek? Jak dlouho takový soud potrvá a podle jakých zákonů se bude soudit? Budou to zákony katolické, mohamedánské nebo ještě nějaké jiné? A co například zvířata, ptáci nebo hmyz? Bible přece hovoří o živých a mrtvých jako takových, ne pouze o člověku! Jaké to budou zákony, když slovo „nezabiješ“ neplatí o zabití nepřítele? I nepřítel je totiž „boží tvor“, neboť o tom, že by tvořil také ďábel, není nikde ani zmínky!

   Čím déle o tom přemýšlím, tím více otázek mě napadá. Zřejmě proto, že odvěký zápas mezi idealismem a materialismem u mě začal již v raném dětství. Měli jsme v té době povinné náboženství, proto mě nutili chodit v neděli do kostela. Jenže já už jsem v první třídě dávno věděl, kdo byli Jan Žižka z Trocnova a Mistr Jan Hus, jak a za co byli upalováni kacíři. Věděl jsem, že pro jiné smýšlení byli lidé odnepaměti kamenováni, upalováni, mučeni a trýzněni, a když se později pod tíhou důkazů ukázalo, že byli nevinní a měli pravdu, dodatečně omilostňováni. Jenže to už jim k ničemu nebylo, protože těla, která shořela na hranici plamenem, už nikdo k novému životu nepřivedl. Shrnuto a podtrženo – když jsem přišel k svatému přijímání, nečinilo mi žádné potíže vypláznout na velebného pána jazyk, zvláště proto, že jsem byl k tomu donucen.

   Učil jsem se přemýšlet, a tak jsem se brzy dopídil i poznatku, že co nikdo z těch fanatických věřících nedodržuje,  je právě Desatero božích přikázání. Jen se za nimi zavřely dveře kostela, hřešili, jak mohli: Cestou domů stačili ukrást paní domácí ze šňůry čerstvě vyprané prádlo a v hospodě, která se jim jako z udělání postavila do cesty, se nejdříve zpili do němoty, pak se ve jménu božím servali jako koně a na závěr jeden z nich znásilnil ve stodole sousedovu Barču. Fanatikem jsem se nikdy v ničem nestal a v budoucnosti se mi to nejednou vyplatilo.

   Tak jsem dospěl k přemýšlení o smyslu života jako takovém. Byl jsem jinoch dospívající v muže, a proto není těžké uhodnout, co v té době, kdy na mě ze všech stran dotíraly erotické vidiny, ovládalo moji mysl. Blábolením starců, za něž jsem už „třicetileté kmety“ pokládal, jsem ani trochu nevěřil. Zatím co alfou a omegou veškerého mého počínání bylo ono místo ukrývající se uprostřed dívčího klína, oni se mi snažili namluvit cosi o práci, svědomitosti a podobných nesmyslech – brrr, jak ubohé! Pak jsem překonal třicítku, čtyřicítku i padesátku. V té době už třicátníci dávno přestali být „kmeti“,a najednou se z nich stali „nezralí a nezkušení mladíčci“.

   To byla mez, kdy jsem se začínal vážně ohlížet zpátky a ptát se sám sebe, čeho jsem v životě dosáhl a co z toho mohu se ctí odevzdat svým potomkům. A uvědomil jsem si, že mám najednou nějak málo času, abych dokázal, co jsem ještě nedokázal; že život máme jenom jeden, a ten nemá (bohužel) žádné pokračování; že smrt, která nás všechny čeká, je totálním popřením jakékoli další existence a jediné, co má v životě nějakou hodnotu, je právě ta poctivá práce. A konečně – že žijeme tak dlouho, jak dlouho žije to, co tady po nás zůstane, ať je to dobré, nebo zlé..

3. O bohatství a chudobě

   Všude jsou lidé bohatí a chudí, ale někteří jsou velmi bohatí a někteří, bohužel, velmi chudí. Ti velmi bohatí obchodují ve velkém, užívají si přepychu a dále bohatnou. Chudí také obchodují, ale v malém. Nebo neobchodují, protože nemají s čím. Proto neužívají přepychu a nebohatnou.

   Bídou všech bíd však je, když člověk obchoduje sám se sebou, což znamená, že prodává sám sebe. To platí nejen o těch chudých, kteří se zpravidla prodávají z bídy, ale i o těch druhých, kteří tak činí ze zcela jiných pohnutek: Z hamižnosti, touhy po moci a po majetku především. Lidská společnost má pro ně přiléhavé pojmenování – „prostitut“. Je to slovo mezinárodní, což svědčí o značné oblibě sportu zvaného „prostituce“, mimo jiné o totálním úpadku mravů, ale ještě o ledasčem jiném.

   V životě jsem se setkal s nejedním prostitutem i prostitutkou, ale ti, se kterými jsem se setkal, neprodávali ani tak své tělo, jako svou mizernou duši, a často (bohužel) obojí současně. Takoví prodavači vlastních duší si vysloužili ještě jiný přiléhavý název – „zaprodanci“. Zaprodanec je tvor bez těla, bez duše i bez srdce, které je s duší spojeno. Ale u zaprodance je to pouhá hmota bez citu, poslušný nástroj v rukou někoho jiného, nic víc. Zaprodanec má proto mnohem menší hodnotu než obyčejný prostitut. On totiž zradil sám sebe i svoje svědomí, bez kterého není člověk člověkem, a jeho hodnota je vyměřena jenom tím, jak se právě pohybuje ten či onen měnový kurz. V podstatě je jedno, komu nebo čemu se kdo zaprodal – jestli konkrétní osobě a jejím nezřízeným ambicím, nebo například politické straně.

   Můj dědeček říkával, že „žádná politická strana není nic jiného, než prasečí chlívek“. Rozdíl mezi chlívky je prý jenom v tom, že každý z nich je natřený na jinou barvu. Bylo to tvrdé přirovnání, ale posuďme sami: V každém z těch kotců je prý jenom jeden zákon – zákon boje o koryto… Proto nikdy v žádné politické straně nebyl, ten můj dědeček. Bylo to asi tím, že i když nebyl bohatý a nebyl vždycky střízlivý, schopnost rozeznávat barvy nikdy neztratil…

O vranách

František miluje vrány.

Přiletěly v hejnech samy,

nebo jsou tu na pozvání

tihle ptáci ukrákaní?

Bez velikých nesnází

jídlo u nás nachází

v  zimním krámě snědeném

na sněhu, i pod sněhem.

Potom zasedají k sněmu –

probírají novou měnu.

Mají starost, tihle ptáci,

mluví se o devalvaci.

Co značí, to slovo cizí?

Zob z vraního stolu mizí

a až budem o rok starší,

budeme jíst dražší kaši.

 4. Jak se máme k dílu

   Řekl jeden člověk z davu k svému sousedovi: „Člověče, já nad tou prací kolikrát tak dlouho přemýšlím, až sám sebe přesvědčím, že už je vlastně hotová…“

   Jak příznačné pro všechny, kdo dokáží přemýšlet nad prací tak dlouho, jak to udělat, až přijdou na to, jak to neudělat. Nebo ještě lépe – jak vůbec nic nedělat, protože už od mládí je jim vštěpováno do hlavy, že „kdo nic nedělá, nic nepokazí“. S rostoucími zkušenostmi a různými návyky pak nabývají přesvědčení, že není nic lepšího, než o práci dlouze přemýšlet a ještě déle o ní mluvit. Na mozku ani na puse se mozol neudělá. Jak se zdá, věčné tlachání o ničem je jedním z rysů naší národní povahy. Je to stav, kdy jeden mluví, a i když všichni dobře vědí, že jim nic podstatného neřekne, nikdo ani nešpitne.   

   Avšak mnohem horší odrůdou je mluvení do prázdna. Dochází k němu tenkrát, když toho, kdo mluví, nikdo neposlouchá. Říká se tomu „jedním uchem tam a tím druhým ven“. Už dávno před námi si o tom Češi vymysleli trefné pořekadlo o stěně a o hrachu: „Je to, jako když se hrách na stěnu hází. Odrazí se a je zas zpátky…“

   No jo, ale kdy už se konečně začneme dorozumívat?

5. O měřítku hodnot

   Potkal jsem na chodníku jednoho známého, a jak už to mezi důchodci bývá, dali jsme se do řeči.

    „A co ty," povídá, „co pořád v tom důchodu děláš?"

   „Nestěžuji si," odpověděl jsem, „píšu“.

   „Ano, slyšel jsem, že jsi velký spisovatel. Jednu tvoji knížku mám dokonce doma a říkala mi žena, že ti dokonce uveřejnili pár povídek v nějakém tom jejich časopise."

   Zarazilo mě, že v jeho očích má povídka v časopisu větší váhu než vydaná kniha, o čemž svědčí slůvko "dokonce".

   „V jakém – jejich?" ptám se.

   „No v tom jejich, babském. Něco o lásce nebo tak nějak..."

   „Ale to není takový nějaký babský časopis,“ bráním se, „tam píší i muži…"

  „Jo, to je on," skočil mi do řeči. „Ale poslouchej, to musíš být v pěkném balíku, pochlub se."

   „V balíku? A to myslíš vážně?"

   „No bodejť. Něco jsi přece musel shrábnout za tu knížku a v těch novinách tě snad taky dobře platí, nebo ne?"

 „Milý sousede," povídám tomu muži, „jedna věc je knížku napsat, druhá věc ji vydat a ta třetí na trhu ji prodat. Když to sečteme a zase odečteme, bylo by to tak na jeden, nanejvýše na dva průměrné důchody."

   „To mi povídej!" zašklebil se. „Přece mi nebudeš prozrazovat, kolik za to opravdu máš, že ano?"

   „Nebudu – a proč taky? Stejně bys nevěřil. Mysli si, co chceš..."

   „Tak proč to vůbec děláš? A co ti na to řekne ta tvoje, když jenom sedíš, píšeš a nemáš z toho pořádný balík, jak říkáš?"

   „To bys nepochopil,“ mávl jsem rukou a vzdálil se. Soused šel na opačnou stranu. Odhopsal do nedaleké hospody, aby tam strávil dlouhé hodiny klábosením o tom, jak se někteří na tom světě mají. Nad několika půllitry piva, samozřejmě...

6. Když se řekne „imunita“

   Ze záplavy cizích slov, která denně útočí na samu podstatu českého jazyka, u nás už dávno zdomácněla „imunita“. Ale co ona cizí koncovka –ita vlastně znamená? – Je vlastní zejména slovům označujícím určitou vlastnost: obezita, naivita, aktivita, debilita… Avšak „imunita“ má mezi nimi postavení přímo dominantní, jak si vzápětí dokážeme. Znamená totiž odolnost vůči něčemu, co přichází zvenčí, aby nám nějak uškodilo, o něco nás připravilo nebo nás něčeho zbavilo – nejčastěji zdraví. To vysvětluje, proč vždy s přicházejícím podzimem do nás cpaly maminky nejrůznější pochutiny obsahující vitamín „C“. To abychom byli imunní vůči nemocem kosícím lidstvo. Jeho hlavním zdrojem (toho vitamínu totiž) byla tenkrát uskladněná jablka a kysané zelí, kterého jsme spořádali celé hory. Kromě rýmy, kašle a příušnic (ty posledně jmenované nemají s vitamínem „C“ samozřejmě nic společného) jsme nemocní příliš nebyli.

   Ale jak souvisí s imunitou jiná cizí slova končící na –ita? Jasná je nám obezita a snad i debilita. Je třeba ovšem poznamenat, že osoba obézní nemusí být současně i debilní (i když se to v mnoha případech nevylučuje). Naopak naivitu a aktivitu sem můžeme přidat jen v případě, když se například naivně domníváme, že aktivní skok do ledové vody na počátku jara nám neuškodí. Ať jsme obézní, či nejsme obézní – ve většině takových případů přijdeme o svoji imunitu a skončíme jako debilové v posteli s teploměrem v podpaždí a tabletkou paralenu na jazyku.

   Jsou ovšem případy, kdy člověk obdrží takovou dávku imunity, že se stává (alespoň na čas) pro své okolí „superimunním“, tj. nedotknutelným. Tehdy zařazujeme imunitu mezi „slova magická“. Lidské individuum nadané takovým kouzlem si pak může dovolit takřka vše: Projíždět křižovatkou na červenou, řídit pod vlivem alkoholu nebo uhánět stodvacítkou tam, kde je povoleno pouhých padesát. Když se mu zdá superrychlé auto příliš pomalé, aktivně si vleze do vrtulníku – za peníze svých daňových poplatníků, samozřejmě. A je-li za to poplatníky pokárán, je i vůči jejich výtkám imunní a naivně si hraje na debila.

   Je to jako v té české pohádce „O Karkulce“: Naivně si myslela, že vlk je babička a ten ji pak spolkl i se střevíčky, aby věděla… Naštěstí záhy přišedší myslivec včas poznal, že vlk to s tou aktivitou pořádně přehnal a o jeho superimunitu ho pak jedním výstřelem z kulovnice připravil. Potíž je jen v tom, že ne každému vlkovi se dostane stejné odplaty jako tam tomu z té pohádky…

   Tak co myslíte? Neměli bychom si dávat větší pozor, aby se vlci nedostávali k superimunitě, a tudíž ani k žrádlu, přátelé?

Boj s komáry

Uprostřed léta muší hejna

okupují vždy kravská lejna.

Komáři lezou na lidi

a je jim fuk, co oni na to.

Štípnou a basta. Celkem vzato,

nikomu se to nelíbí.

Ti lotři jdou i přes mrtvoly

na každý kousek kůže holý –

 v té lačné touze po krvi

napadnou místa nestřežená.

Raid na vás, chásko nezvedená!

 „Bzik, bzik, my jsme už imunní!“

 7. Dávejme si „bacha“

    „Bacha!“ zařval ten mladík, přikryl si hlavu rukama a hbitě se přikrčil ke stěně. Ostatní kolemjdoucí, aniž by věděli proč, rychle udělali totéž. Vzápětí se s ohromným rachotem svezlo ze střechy nad nimi nejméně půl tuny tajícího sněhu a s mohutným žuchnutím dopadlo na zem. Všichni si pak nevěřícně tu špinavě bílou hromadu prohlíželi …

   Proč nás tak leká výkřik „bacha!“ a spěcháme rychle do úkrytu? Vždyť není Čecha, který by ho neznal! Proč je pro nás pouhý zdvižený prst a varování týkající se nějakého pomyslného „bacha“ tak hrozným, všeobsažným varováním? Nestačilo by třeba – „pozor“, nebo tak nějak?

   Ale ovšemže by stačilo, jenže to není ono! Teprve „dej si bacha“, nebo pouhé „bacha“ je to pravé! Tomu se jakési obyčejné „dej si pozor“ ani zdaleka nevyrovná, uznejte sami. Ba ani argotický výraz „dej si majzla“ před ním neobstojí! Je v českém národu tak hluboce zakořeněn, ten trojrozměrný „bach“, že i malé dítě neznalé dějepisu  a školní docházkou nepovinné bezpečně pozná, že mu hrozí velké nebezpečí, před kterým je třeba dávat si prostě a jednoduše pořádného „bacha“. A basta…

   Nahlédneme-li do učebnic dějepisu, najdeme tam i původce onoho varovně zdviženého ukazováku a úzkostného zvolání. Není jím nikdo jiný, než habsburský ministr spravedlnosti a později ministr vnitra baron Alexandr Bach, neúprosný představitel tvrdého absolutismu, který už od poloviny 19. století vešel do podvědomí Čechů jako „absolutismus bachovský“. Ne nadarmo a na tisíc let dopředu, prosím! Byl to totalitní policejní režim zapřisáhlého zpátečníka a byrokrata, na který doplatila řada vlastenců (a nejen našich) životem. Karel Havlíček o tom ví i na věčnosti své…

   A jsme zpátky u té laviny sněhu spadlé ze střechy, neboť i laviny mají svoji podobu. Začněme třeba u laviny výmyslů a lží, přejděme k lavině nesmyslů   a skončeme třeba u laviny nedomyšlených a hloupých zákonů. A také u laviny úředníků, kteří se mnohdy nesmyslnými zákony, kterými nám otravují život, také živí.  Ale proboha – na co všechno si ještě máme dávat „bacha“? Nebo jinak: Dokud si na takové a podobné věci budeme muset dávat pořád jenom „bacha“, do té doby bude ten byrokrat a „totalitník“ stále mezi námi. A dokud bude mezi námi, nemůže být o nějaké demokracii ani řeči – ať je u vesla kdokoli, to si pište…

8. Retrospektivní vidění

   Mládí má tendenci rychle zapomínat. Stáří se pak ke vzpomínkám vrací a znovu si oživuje, na co v mládí zapomnělo. Při takové retrospekci záleží jen na tom, jakými brýlemi se člověk dívá. Nabízí se několik druhů barev: Růžová – ta vzpomínky idealizuje. Takovými brýlemi se občas díváme nejen na minulost, ale kdysi jsme se jimi dívali i na svoji budoucnost. Byla vyjádřena budovatelskými pochody, ve kterých se nacházela slova jako – „rudé máme kolem krku šátky, kupředu levá – zpátky ni krok,“ nebo „poručíme větru, dešti…“ Také se nám slibovalo, čeho všeho se nám dostane v „pětiletce páté“.

   Potíž byla v tom, že jsme si při tom pochodování v kruhu popletli levou s pravou a tak dlouho jsme chodili kolem dokola, až jsme sami nevěděli, kam jít kupředu, kam zpátky a kudy kam. S přibývajícím časem jsme pak ve frontě na toaletní papír a pastu na zuby poznali, že pětiletka pátá je už dávno pryč, větru a dešti poručit neumíme (a umět nikdy nebudeme), že mládí je také totálně v háji a do důchodu daleko. Že to, čemu jsme kdysi věřili, byly většinou jen bláboly.

   A pak je tu barva šedivá – pozor na ni, ta naše oči krásy zbavuje. Skrze ni pak člověk nevidí (nebo zapomíná či nechce vidět), že i v té době, která byla zahalena šedí, jsme pracovali, milovali a vytvářeli díla, která (ač jsme rozlohou i počtem malí) udivila svět. Tak například po všech světadílech jezdily naše tatrovky a lokomotivy, létala sportovní letadla, vznikaly vědecké objevy i velkolepá umělecká díla, byla postavena celá nová města. Neznali jsme tuberkulózu, syfilis ani narkotika, a i když ta naše města mezi těmi za západní hranicí líbivou architekturou nevynikala, měli jsme za dostupných podmínek střechu nad hlavou. Pod těmi střechami jsme pak vychovávali svoje děti – ty, které krvácely pod pásy ruských tanků v srpnu 1968 a jejich těla hořela plamenem na protest proti totalitní zvůli, i ty, které padaly pod ranami pendreků o dvacet let později na dlažbě Národní třídy v boji za svobodu a demokracii. Jak vidět, ani pohled šedivými brýlemi nemusí být vždy tak šedivý, jak se na první pohled zdá.

   Zbývají skla čirá. Zbavují nás nostalgie i zbytečné skepse, proto je možné spatřit přes ně pravdu (nebo alespoň její podstatnou část). Jenom je třeba pořádně si je vyčistit, abychom viděli správně to, co bylo a co je, a současně nedopustili, aby to, co špatného bylo a dosud je, se už víckrát neopakovalo. V žádné podobě...

9. O kozlovi

   Měli jsme kdysi souseda a ten choval kozla. Chlívek, v němž ten cap přebýval, smrděl do blízkého i vzdáleného okolí tak silně, že když vanul vítr, chodila postižená půlka vesnice se zacpanými nosy, zatímco ta druhá doufala, že počasí ještě pár dní vydrží a vanout bude pořád stejným směrem. Ten kozel proslavil svého majitele nepřehledným množstvím kozích paní a slečen, které k němu byly přiváděny, aby je v temnu svého chlívku oblažil či zbavil panenství. Uměl to dokonale, o čemž svědčí celá řada jeho potomků žijících dodnes. A protože ten soused byl člověk spořivý, na tom kozlově snažení slušně zbohatl a neměl nouzi.

   Umřel prý za zvláštních okolností, ten kozel: Když po jednom z takových divokých „kozích milováních“ zůstala dvířka chlívku pootevřená, využil toho k nestřeženému výpadu na zahradu, aby ji zbavil zbytečného plevele. Zkrátka a dobře – žral a žral, až se tam chudák přežral, nadul se – a zbytek si už domyslíme sami..

   Na konci hrdinné capí legendy stojí zajímavá pointa: Slavného pohřbu spojeného s nezřízeným hodováním, vydatným popíjením piva a valašské slivovice se pak zúčastnily obě půlky vesnice. Chlapi se nakonec porvali a ženské se pomlouvají ještě padesát let po jeho smrti. Jde snad o kozla, jehož portrét se stal na věčné časy ozdobou známých českých lahví a buclatých džbánů? – Ale ovšemže ne! To by je musely zdobit i hlavy těch, kdo s ním mají tolik společného, s tím kozlem. Posuďte sami: Při delším pobytu v zabydlených chlívcích tak ztloustnou, že smrdí a s nimi celý chlívek. Hanba povídat…

   Oblažují nás nepodařenými paragrafy tak, že mnohdy ani nevědí, jakou pitomost přivedli zas na svět. Kromě vlastního prospěchu se má z jejich počínání dobře kdejaký darebák a pootevřenými dvířky kozího chlívku uniká včas spravedlnosti. Má to jen jednu velkou chybu: Na rozdíl od sousedova kozla se lidský nenažranec nikdy nepřežere…

 Stoka

 Co šeptá vrba u potoka?

Smutná je: Holka modrooká

už pod ní dávno nesedává,

a z vody,co tu probublává

a přes kameny protéká,

nenapije se ani kráva.

 Ba i ta tráva je tu smutná,

potoční kvítí věší hlavy.

Čím je to, k čertu? U všech všady,

copak nám, lidem,je to putna,

že z toho toku je teď stoka?

 Spíme dobře, pořád nám chutná…

10. Život „na psí kartu“

   „No, paní, víte, oni nejsou manželé,“ kroutí hlavou paní pod lipami, kde si obvykle takové paní dávají svá dostaveníčka a kde si sdělují své nejnovější poznatky – drby, klepy a bůhvíco ještě o svých známých i příbuzných.

   „To oni spolu žijí jenom tak,“ pokračuje, „na psí kartu – však mi rozumíte, že ano?“

   „Jo vy myslíte jen tak, na hromádce? Na divoko?“ pohoršuje se ta druhá pani. „No já vám řeknu, to za našich časů nebývalo. Taková hanebnost…“

   Shrnuto a podtrženo – když o někom řekneme, že žije s někým „na psí kartu“, v očích veřejnosti to znamená nejčastěji „sexuální svazek bez zábran, bez svatby a bez oddacího listu“ – prostě jenom tak, jako že se spolu domluvili, jako že je k sobě vůbec nic neváže a mohou si pak jít zas po svých, až bude po všem a přijde ten čas...

   Ze psího slovníku tu máme ještě jiný výraz – poněkud pejorativnější, ale ještě výstižnější, neboť v nás probouzí větší obrazotvornost – totiž výraz „sčuchnout se (oni se „sčuchli“), někdy doprovázený příslovcem ukazovacím – „tam“ (oni se tam sčuchli), které rozlišuje krátkodobé nezávazné „sčuchnutí se“ od „sčuchnutí“ dlouhodobějšího, tudíž přece jen závaznějšího, zvláště když neproběhne bez následků.

   Podíváme-li se pozorněji kolem sebe, zjistíme ke svému údivu, že se dnes „sčuchává“ kdekdo, kde s kým, kdoví kde a kdoví za jakým účelem – čímž se pojem „sčuchávání“ stává nejen jaksi obecnějším, ale má šanci vejít ze slovníku psího do lexikonu lidského, zahnízdit se tam a zařadit se mezi slova spisovná. Nové terminologické sousloví „oni se sčuchli“ pak může zcela regulérně vyjadřovat situaci, kdy se jedno společenství politiků účelově „sčuchne“ s druhým společenstvím politiků a žije v podivném svazku „psí karty“ tak dlouho, dokud neuhájí své pozice plné ovsa a obroku, a dokud nepomine nebezpečí, že by je o ně někdo třetí připravil. Tomu třetímu se pak v rámci předvolebního boje snaží ti, co se tam spolu „sčuchli“, nasadit „psí hlavu“. Ostatní psi je nezajímají, těm zbude jen „psí karta“ jakožto synonymum života všech psů. Jak známo, pokud nejde přímo o „rozmazleného pokojového mazlíčka“, psí život za moc nestojí a člověka není důstojný. Navzdory tomu už jsme si ho nejednou vrchovatě užili.

   Na závěr dvě poznámky. Ta první: Většina z nás dobře ví, jak „psí hlava“ vypadá a jsou takoví, kteří ji mnohokrát spatřili na vlastním krku. Pak už jde jen  o to, abychom o něj nepřišli – totiž o ten krk, protože psí hlavu z nás jen tak někdo nesejme, i když o ten svůj krk nakonec přece jen přijdeme. Můžeme ji nosit i dlouho po smrti. A teď ta druhá: Stojí za úvahu, kolik jsme toho od našich nejvěrnějších přátel psů podchytili a v čem se od nich lišíme? Když se totiž „sčuchávají“ psi, je to vždy jen proto, aby si udělali dobře. Málokdy se při tom poperou.

11. A potom vypravujme pohádky

   Kdo by neznal pohádku O Červené Karkulce? Tuším, že byla jednou z prvních, kterou jsem ve svém dětství slyšel. Pak jsem ji nesčetněkrát sám vypravoval svým dětem a posléze i vnukům, takže ji umím takřka zpaměti. Červená Karkulka žije a vyvíjí se spolu s národem. To proto, že je tak chytrá jako málokterá jiná a aplikovat ji můžeme takřka kdykoli, kdekoli a na cokoli, chcete-li. Jen považte, kolik lidí veskrze naivních a důvěřivých dennodenně naletí nějakému tomu vlkovi převlečenému za beránka, myslivce, úslužného úředníka, bankéře, poslance či senátora?

   Z toho plyne poučení: Čím větší je vlk, tím delší a červenější má jazyk a tím větší nebezpečí se v něm skrývá. Jde jen o to, umět včas odhalit, že je to jen obyčejný, věčně nenažraný vlk. Že slíbí všechno na světě, dokonce i to, co nemá a co slíbit nemůže, jen aby se zmocnil kořisti. Navíc je ta červená barva pro nás, zejména pro ty starší, příliš smutným symbolem – ne prolité dělnické krve, jak nám vtloukali do našich dětských hlav, ale symbolem zrady, totalitní zvůle a nesvobody. Od těch dob nemáme červenou moc rádi.

   Často si vše připomínám, když kolem sebe pozoruji rostoucí projevy arogance, netolerantnosti, zákulisního pletichaření a praktik, které tu dobu nějak symbolizují. Dívám se nedůvěřivě na vlky převlečené za hodné babičky a neslyším rád, když mě někdo přesvědčuje, že to se mnou „myslí upřímně“. A ze všeho nejvíce se bojím okamžiku, který by nastal, až bychom se jednoho dne zeptali: „Babičko,  a proč máš tak veliký jazyk?“ Co potom? Který myslivec pak nenažrance zastřelí a rozpáře mu břicho? A co za to bude chtít? Nebyl by to zase jenom jeden z řady dalších převlečených vlků, jako už tolikrát? A z jakého lesa na nás vyskočí? Záleží vůbec na tom, jestli to bude les z načervenalých modřínů, zelených bříz a dubů, nebo buků s namodralými kmeny?

   Věřte stárnoucímu člověku: Co si ze srdce nepřeji, je právě to, aby se taková doba ještě někdy vrátila. Nechceme-li, aby naši potomci byli jednou nějakým tím vlkem nebo liškou sežráni, vypravování pohádek nám k tomu nestačí…

12. O nebezpečné planetě

   Neznám nic hroznějšího, než je válka. Neznám nic, co by ještě více potupilo lidského ducha a zhanobilo lidskou důstojnost než válka. A neznám také většího hoře a větší bolesti nad ty, které s sebou přináší válka. Kdo se s ní jednou setká, nezapomene…

   Za války jsem se narodil. Příliš mou rodinu nezasáhla, ale i když mé vzpomínky mohou být jen kusé, pronásledují mě celým životem: Vidím v nich černošedý dým valící se městem po americkém bombardování. Toho dne jsme utíkali do nedalekého lesa. Poprvé v životě jsem měl na obličeji plynovou masku. Bylo mi pět let… Cítím v nich vlhkost sklepení a nakyslou chuť chleba uhněteného do malých kuliček. Měl jsem je uloženy ve staré krabici od bot a schovány pod postelí, aby mi na celý den vydržely… A slyším v nich dusot mnoha párů okovaných bot i střelbu nedaleko sklepního okénka. Patřily rumunským vojákům osvobozujícím město. Zbyly po nich řady koňských mrtvol kolem hlavní cesty, a malárie. Tu jsem od nich dostal té noci, kdy spali v našem domečku pod lesem. Důvěrně jsem se tak seznámil s prostředím kolem močálů při deltě řeky Dunaje, kam jsem nikdy předtím ani potom nevkročil… Defilují v nich moji spolužáci zmrzačení válkou – bez prstů na rukou, s ošklivými jizvami a hrbatými zády. Nemoc, která to shrbení zad způsobovala, byla křivice – měknutí kostí z nedostatku vitamínů a potravin…

   Jako děti jsme si tenkrát slibovali a zapřísahali se, že už nikdy nedopustíme, aby byla válka. Přesto denně, každou hodinu a každou minutu umírají někde lidé. Kdyby všechna krev, která až dosud vsákla do povrchu Země, mohla promluvit, byla by z ní rudá planeta. Kosmické lodě jiných obyvatel Vesmíru by se jí zdaleka vyhýbaly a oni by pro ni hledali jiná pojmenování. Z toho pohledu by byl člověk jako jedinečný živočišný druh zakonzervován a uložen mezi vzorky těch nejhorších a nejkrvelačnějších bestií, jaké kdy Bůh stvořil. Všemohoucí Bože, ve kterého mnozí tolik věří, člověk se ti nepoved. Naprav to, prosím, jako i my opravujeme své chyby. Pokud vůbec jsi, ovšem…

13. O zdvižených prstech

   Člověk má na ruce dva prsty, které mají větší váhu než ty ostatní – ukazovák a prostředník. Tyto dva prsty zdvižené do výše vnímáme jako něco výjimečného, zavazujícího, neodvolatelného. Jestliže je zvedá nad hlavu žák ve školní lavici, musí počítat s tím, že bude vyvolán. Když si není správností své odpovědi jist, prsty raději nezvedá. A když je i bez těch zdvižených prstů přece jenom vyvolán a za špatný výkon po zásluze „odměněn“, má se na co vymlouvat: Na osud, na špatný den, nebo že si na něj ten blb učitel opět zasedl – na cokoli.

   Mezi dospělými nabývají dva prsty zdvižené do výše trochu jiného významu. Dokázali by o tom ledaco vypovědět naši předkové, když jimi někomu nebo ve jménu někoho přísahali. Lháři nebo křivopřísežníkovi pak mohly být oba prsty uťaty, často i s rukou, která je zvedala, samozřejmě. Tak se stalo například fašistům na konci druhé světové války. Pamatuji si na plakát, který byl za německé okupace vyvěšen ve  výkladních skříních mnohých českých obchodů. Stálo na něm „Drang nach Osten“, což symbolizovalo germánskou vizi bleskové války na východě, ovládnutí světa a definitivního zotročení slovanských národů včetně toho našeho. Vedle toho nápisu pak byly namalovány právě ty dva zdvižené prsty rozevřené do písmene „V“, aby nikdo (ale vůbec nikdo!) nepochyboval, že „Viktoria“ (neboli vítězství) bude patřit právě jim. Naštěstí se nakonec velkopanské sny o světovládě rozplynuly, prsty byly uťaty. Ale kolik to stálo obětí…

   A jak to všechno souvisí s masovým zvedáním prstů, například při manifestaci na přeplněném náměstí? Řekl bych – jistý druh davového šílenství, přísahat na něco a nevědět na co, provolávat slávu vítězi, když ani nevíme, kdo bude vítězem a kdo poraženým. Všechno může dopadnout úplně jinak, než by si to statisíce zvednutých prstů přály…

13. O našem slovanství

   „Proboha, jsme ještě Slované?“ posteskla si jedna paní druhé při pohledu na mrně jiné paní odvedle. Nebylo na tom nic divného, neboť zatímco ta paní byla blondýnka bílá jako padlý sníh, vezla dítě černé jako botu, jak se u nás říká.Zarazil jsem se: Snad o tom, že jsme stále ještě Slované, nezačínáme sami pochybovat? Jenže projděme se po našich dějinách.

   Začalo to už v kolébce Praslovanstva, když naši pradědové „šilhali po cizím zboží“. Čas od času si totiž (patrně v rámci dalšího „utužování dobrých kamarádských vztahů“) přiváděli do svých obydlí několik skythských nebo jiných exotických žen. Někdy je prostě přitáhli jen tak na provaze nebo za vlasy, jindy přivezli na koňském hřbetě, neboť nebyli ani zdaleka beránčí nebo holubičí povahy, jak o nás dodnes soudí někteří poměrů neznalí sousedé. S gustem jim tak opláceli už v oněch dávných dobách nesčetné útoky na svá rolnická obydlí. Se ženami, které takto získali, pak v klidu svých příbytků plodili děti a vychovávali z nich Slovany. Rozmnožovali se. Ostatně – v období patriarchátu nebylo tak velkou zvláštností mít pod střechou i více žen...

   A jak to bylo po příchodu Čechů a Moravanů do středu Evropy? Mýtus o praotci Čechovi vystoupivším na horu Říp, pod kterou se nacházel jen liduprázdný, zvěří, rybami a strdím oplývající kraj, budiž pro nás jednou provždy pouhým mýtem. Lze si snadno představit, s jakým jásotem(!) vítaly Čechy zbytky zde usazených keltských a bůhví jakých ještě kmenů a jak je dlouhými pochody a boji zocelená slovanská masa nakonec pohltila. Na kterou z hor vystoupil praotec (či pramáti?) Morava a třetí prapředek Lech – nevíme. Byl to Praděd, Radhošť nebo Kralický Sněžník? Z hlediska křížení slovanské krve s jejich novými sousedy to není až tak podstatné. Všichni výše jmenovaní to měli blízko do Němec, do Saska, do Bavor a mnohde i jinam. Nebuďme na pochybách, že o ženy vhodné k přivázání ke koňskému sedlu nouze nebyla.

   A co třeba Avaři? Těm, jak známo, byly erotické hrátky se slovanskými dívkami a ženami více než příjemné. Vzešlo z toho tak početné potomstvo, že ze svých avarsko-slovanských synů mohli brzy postavit celou armádu. Ti mladí mužové pak sloužili jako pěchota v avarském vojsku, jenže se svými avarskými otci válčícími na koních nebyli ani trochu rovnoprávní. To je namíchlo natolik, že svým tatíkům tu nespravedlnost jednoho dne vrátili i s úroky. Vypořádali se s nimi jako pravé ovečky a beránci – s kopími a meči v rukách. Prý jim k tomu dopomohl kolem roku 623-624 také franský kupec Sámo, pozdější vládce Moravanů, ale i tomu se milování s vnadnými slovanskými dívkami a ženami zalíbilo natolik, že (nepočítaje milenky) si jich neméně dvanáct přivedl do „manželského lože“. Dějiny pak tvrdí, že s nimi zplodil 22 synů a 15 dcer. Co se s nimi stalo – nevíme…

   Pak se Moravané pokřížili s Maďary, kteří nakrátko opanovali moravská údolí, Češi zas se svými sousedy z Němec a tak dále a tak dále. Tak můžeme pokračovat přes třistaleté období temna pod nadvládou Habsburků až do naší současnosti poznamenané německou a ruskou okupací. A dnes už se křížíme i s národy, o jejichž existenci neměli naši předkové ani ponětí a neslyšeli o nich ani v pohádkách: Ukrajinci, Vietnamci, Mongolové, Číňané, Arabové, a snad dokonce i Apači(!) jsou toho názorným příkladem. Potkat dnes Čecha se šikmýma očima nebo s kůží tmavou jako krém na boty není žádná zvláštnost.

   „Ale proboha, je to ještě Slovan?“ ptáme se. - Já nevím, ale myslím si, že určitě o nic menší než ten synek dávného avarského válečníka a slovanské maminky, možná jeden z našich pradědečků, a přece si říkáme „Slované“. A proč by ne? V každém případě je Čech: Narodil se tady, žije tady a mluví jazykem, o kterém se učí odmala jako o své mateřštině – česky. Proto je i pro něho ta naše krásná země jeho vlast. Pokud u nás zůstane a budeme se k sobě všichni slušně chovat, budou tu žít také jeho děti – Češi, Moravané nebo Slezané. Ostatně – černoši, které kdysi nepřízeň osudu přivedla až do naší Evropy, jsou dnes také Francouzy či Angličany a nikdo se tomu nediví. Možná (kdo ví?) z těch našich budou jednou slavní čeští vědci, vynálezci, spisovatelé nebo básníci…

14. O mužích a ženách

   Každý muž je od přírody dobyvatel: Čím větší záhada, tím více usiluje o její odhalení; čím větší odpor se mu klade, tím více se snaží jej překonat. Jde o jistý druh atavismu, který mu zůstal z pravěku. Chytré ženy to dobře vědí. Proto obvykle vzbuzují zdání opačné tomu, co opravdu cítí. Ale ve skutečnosti jsou to ony, které si vybírají, kým chtějí být dobývány!

   Bohužel – také ony trpí jistým druhem atavismu, i když to ani jedna z nich nepřizná: Z jejich pohledu není totiž muž nic jiného než obyčejný opičák. A je to zajímavé: Čím větší opičák, tím víc ho mají rády…

O vládě

Co naše vláda aprílová

před námi ještě v kapse schová?

Do čeho opět vstoupíme

aniž to zatím tušíme?

Šlápneme opět do h….?

Čemu je nejvíc podobná

a jak to s námi dopadne?

Prý o tom senát rozhodne,

 a proto se tam hádají.

Prý v čemsi zlato hledají

a hrají si na zlatokopy.

Co najdou tam, to ví i slepý...

15. Srážka s blbcem

   Všechna přísloví, která člověk v průběhu tisíciletí vymyslel, jsou moudrá. To proto, že vycházejí ze života. Jedno z nich k nám přicestovalo na oslu až z daleké Arábie. Osel je tam totiž stále jedním z  nejrozšířenějších dopravních prostředků. Platnost toho přísloví je mezinárodní, ba přímo vesmírná. Praví se v něm: „Kozel je nebezpečný zepředu, hřebec zezadu, blbec ze všech stran.“

   Naše zkušenost a životní moudrost nám však ukazují, že mezi kozlem, hřebcem a blbcem je přece jenom rozdíl. Prvním dvěma se například chytrý člověk zdaleka vyhne, a když už s nimi musí mít něco společného, přiblíží se z té opačné strany.Srážku s blbcem však odložit nelze, protože ho mnohdy poznáme právě až při té srážce. O to je nebezpečnější. V takových případech se držme následujících rad a doporučení: 

   1. Blbec má vždycky pravdu, a proto nemá cenu se  s ním přít: Všude byl, všechno viděl, o všem slyšel, a hlavně – všemu rozumí. Proto se s ním nikdy o ničem nepřeme.

   2. Pokud se blbec stane naším nadřízeným (což je dosti rozšířený jev), necháme ho mluvit, trpělivě mu nasloucháme a neskáčeme mu do řeči. Myslet si můžeme cokoli.

  3. Pozor, blbost je nakažlivá! Čím déle se budeme bavit s blbcem, tím snadněji nás budou mít ostatní za blbce. Proto se vyjadřujeme větami jednoduchými, nejlépe holými či jednoslabičnými.

   4. Na každého blbce jednou dojde…

16. O demokracii

   Mnohokrát jsem se v životě zamýšlel nad obsahem slova "demokracie". Přeloženo z řečtiny je to „vláda lidu“. Ale kdo komu tu vlastně vládne? A kolik různých demokracií se už u nás vystřídalo?

   Docela dobře si pamatuji na demokracii lidovou i na to, že jsme se kdysi jmenovali lidově demokratická republika. To bylo v době, kdy u nás vládla diktatura proletariátu, která jakoukoli demokracii, a nakonec i sama sebe pozřela: Pro své smýšlení či politické přesvědčení byli v jejím jménu posíláni lidé do uranových dolů na galeje, utínaly se hlavy nevinným. Ba ani ta kmotřička smrt nebyla demokratická – někdo umíral v prachových peřinách, jiný právě v těch dolech nebo u kruhu; první byl pochován v truhle z ebenu, druhý v lepenkové krabici, a zatímco první dostal náhrobek z mramoru, popel druhého být rozprášen na cestu za vozem. Jen po smrti si byli všichni rovni, ale na to nepotřebovali mít žádnou demokracii.

   Známe už také pojem parlamentní demokracie, což v praxi také znamená, že v parlamentu jsou si všichni rovni: Beztrestně se mohou urážet, sprostě si nadávat a někdy se dokonce vytnou i pár facek, za což si svorně odhlasují nehorázné platy; v rámci své poslanecké imunity si mohou skoro všechno dovolit. Jen při hlasování se nedemokraticky hlídají, aby čirou náhodou nevybočil někdo z řady a neřekl, co si opravdu sám myslí. Když to udělá, jeho jméno je pak v duchu demokracie vláčeno kanály a trháno na kusy.

   A konečně – nejčastěji skloňovaným pojmem jsou demokratické volby. Jenže demokratické jsou jen do té míry, že volič se může svobodně rozhodnout, jestli se jich účastní, nebo ne. Pokud je jeho rozhodnutí kladné a nechá se zapsat ve volební místnosti jako právoplatný volič, obdrží několik hlasovacích lístků různých politických stran, každý s řadou jmen, o nichž většinou nic neví. Kdo tam ta jména vlastně napsal? – Neví. Asi nějaká komise té které politické strany, řekne si… Kdo ji navrhl a jaký měl k tomu mandát? – Neví. Možná ji navrhlo nějaké zvolené předsednictvo té které politické strany. Možná se tam to předsednictvo samo jmenovalo… Možná to byl strejček Nimra, který koupil šimla za půl páta tolaru. Možná… A kdo navrhl členy toho předsednictva? – Neví, ale zdá se mu, že tady toho pána v seznamu přece jenom zná, proto udělá u jeho jména kroužek a vhodí lístek do volební urny. Neuvědomí si, že tím nedal hlas jenom tomu pánovi, ale celé politické straně, kterou vlastně nemá rád  a dávno jí už nevěří.

   Avšak nejlepší je závěr: Ten pán stejně zvolen nebyl, protože neměl u svého jména dostatečný počet kroužků, zato ta politická strana, jejímž je členem, zvolena byla, protože se našlo mnoho dalších lidí, kteří hodili její lístek do urny i bez kroužků. Jenže ouha – nikdo tam neměl ten dostatečný počet kroužků!  A tak podle předem promyšleného plánu postoupilo kupředu těch prvních pět na seznamu. Je to možná stejná pětka, jaká tam sedí už od založení strany a drží se zuby nehty koryta plného obroku. Že neměli ani jeden kroužek? – Ale o to přece šlo! Jak vidět, jde nám to i bez kroužků, tak jaképak demokratické volby?

   Nuže, co to vlastně je, ta opěvovaná a zneužívaná demokracie? Je to vláda toho lidu, nebo vláda tomu lidu? Je to genitiv, nebo akusativ? – Že podle toho, co se komu líbí a co se hodí do krámu? Ale není to pak jenom její rodná sestra? Anarchie? - Jak se zdá, starořečtí filosofové si s demokracií jako filosofickým pojmem hlavy příliš nelámali, a my také ne. Skutečnost je totiž jiná: Demokracii může mít jen ten, kdo na ni má. A jsme opět u peněz…

17. O slušnosti a sprosťáctví

   Slušnosti se člověk učí od útlého dětství. Vše začíná okamžikem, kdy naučíme dítě, aby se posadilo na nočník. Není to jen základní hygienický návyk, jak by se mohlo zdát, protože se tím vyjadřuje také úcta k mamince, která by nám měla být jednou provždy nejbližším a nejdražším člověkem na světě, a posléze i k sobě samému. Aktem „posazení se na nočník“ totiž poprvé v životě říkáme – jsem člověk! Slušnost se proto rovná úctě k člověku a hodnotám, které vytvořil, a samozřejmě také k přírodě, ze které vzešel a jejíž je součástí. Vyjadřováním slušnosti a úcty se člověk odlišuje od ostatních tvorů žijících ve vzduchu, ve vodě i na zemi, dá-li se to tak říci.

   O tom, jestli máme považovat někoho za člověka slušného či neslušného, však nerozhoduje ani jeho vzdělání, ani náboženské přesvědčení, ba ani společenské postavení. Důkazem budiž dlouhá řada sprosťáků, hulvátů a různých jiných nevychovanců, které najdeme jak v řadách lidu z ulice, tak i mezi úředníky, učiteli, lékaři, soudci, ba i mezi těmi, které si dobrovolně volíme do čela státu. Patří k nim totiž nejenom ti, kteří sprostě mluví a jejichž slovník se hemží slovy, která považuje každá společnost za jazyková tabu, ale také ti, kdo vědí, jak se chovat, co a jak mají dělat, a přesto tak nečiní.  

   Zvláštní kapitolou slušnosti, úcty k sobě samým i k sobě navzájem je vztah k vlastnímu národu, k vlasti – jestli ovšem víme, o čem je tu řeč. Povídání o tom by vystačilo na nejednu objemnou knihu. Místo mravouky jedna vzpomínka: Když jsem byl ještě vzrůstem malý, národ měl  v živé paměti památku T. G. Masaryka a vážil si toho, že je znovu národem. Možná také proto, že právě přežil tu nejděsivější válku i německou okupaci, a navzdory všem snahám, aby byl vyhuben, se dočkal svobody, i když ta svoboda byla velice zvláštní a netrvala dlouho. Píseň „Kde domov můj“ byla tou první, kterou mě maminka učila zpívat – už za okupace, když se to nesmělo. Kdykoli se hrála, třeba jenom v rádiu, spolu s našimi rodiči jsme povstali, a i kdybychom právě seděli u nedělního oběda, vzdávali jí čest. Pokud jsme měli něco na hlavě, smekali jsme a totéž platilo o naší státní vlajce vztyčované na stožár nebo nesené v čele průvodu.

   A nyní: Na našem náměstí stála donedávna památná lípa – byla tam zasazena v den desátého výroční vzniku republiky. V průčelí radnice stála tenkrát narychlo postavená tribuna a jakýsi řečník tam řečnil a řečnil cosi o znovuvzkříšení národa a jeho vymanění se z temných pout komunismu. Na závěr se hrála hymna. Za zády davu, v němž ale nikdo nesmeknul, stál mladý tatínek a syn. Také vzdávali hymně a vlajce čest. Oba na kmen té lípy svorně močili…

18. Ať žije suverenita!

    Slovo suverenita znamená odjakživa jedinečnost, samostatnost, svrchovanost. Řekne-li se o jednotlivci, že je suverén, je to, jako bychom řekli, že si je jist sám sebou – někdy až přespříliš. Jenže přespřílišná suverenita se až příliš podobá pýše a pýcha, jak praví známé české úsloví, předchází pád. Proto nás pohled na suveréna vždycky svádí k tomu, abychom mu nastavili nohu. – Tak, a máš to… Z duše nemám suverény rád…

   Ale spojíme-li stejné slovo s konkrétní zemí, jejím národem a státem, který ten národ vytvořil – panečku, to je jiná! To potom znamená, že jsme ve své zemi svrchovanými pány, nad které už není, nedáme si nikým nic vnucovat, nikým poroučet, diktovat nějaké podmínky, s nimiž nesouhlasíme a které nechceme, natož abychom přijímali nějaká cizí ultimáta. Sečteno a podtrženo to znamená, že jsme hrdí, svobodní a nezávislí a že tuto svobodu a nezávislost budeme hájit vždy a proti komukoli, a třeba i do poslední kapky krve, bude-li třeba, protože je lepší v boji zemřít, než se stát něčími otroky – nebo poskoky, ale v podstatě je to jedno a totéž. Měli to na paměti už staří Řekové, když bojovali proti mnohonásobné přesile nepřátel u Thermopyl, se stejným odhodláním se postavili o něco později Římané proti vítěznému Hanibalovi a v novodobé historii třeba Rusové proti útočícímu Hitlerovi.

   Byly doby, kdy jsme se své suverenity drželi, ozdobili klopy svých kabátů kokardami a nechtěli se jí za nic na světě vzdát. V ulicích vzplanuly živé pochodně – Jan Palach, Jan Zajíc… Ale ta doba je už minulostí a bohudík – takové pochodně už neplanou. Jen s tou naší suverenitou to začíná být čím dále tím více vachrlatější , zdá se mi…

19. Kde hledat hrdiny?

   Působil jsem kdysi dlouhá léta ve škole jako učitel. Každou chvíli přišel do třídy školní inspektor a sledoval, co a jak učím. Měl to v popisu prác. Přišel, posadil se do jedné z posledních lavic, vytáhl notes a pilně do něho něco psal. Vždycky jsem měl nedobrý pocit, že všechno, co dělám, dělám špatně a trest mě za to nemine.

   Ty hodiny češtiny musely vždy probíhat na požadované „ideologické úrovni“. Prakticky to znamenalo, že pokud se žáci mořili se skladbou věty jednoduché, muselo stát na tabuli například: „Dnes vzpomínáme výročí narozenin nezapomenutelného Vladimíra Iljiče Lenina.“ Když šlo o souvětí, dalo se tam připsat třeba ještě: „…který vedl ruský proletariát do boje proti carovi.“ A o to vlastně soudruhovi inspektorovi (jak se mu tenkrát říkalo) šlo: Ne o to, jestli profesionálně dobře učím, ale právě o toho Lenina, proletariát a vítěznou revoluci. Když tam alespoň něco z toho bylo, odcházel navýsost spokojen.

  Ty děti ještě nevěděly nic o tom, co nebo kdo je „proletariát“. To se jim vtloukalo do hlav o něco později. Jen vzdáleně tušily, kdo byl car. Vznikaly z toho děsivé, přímo kacířské nesmysly a kombinace: Pletly si cara s Leninem, Velkou říjnovou revoluci s Vítězným únorem, dědu Mráze s Mikulášem a kdoví kým ještě. Zkrátka a dobře – Haškův národ Švejků si s tím uměl odmalička poradit. Ale ta doba měla také svoje hrdiny. Ruský letec Meresjev, náš kapitán Otakar Jaroš, slovenský Ján Nálepka, Julius Fučík – to byly vzory hodné následování. Posledně jmenovaný se proslavil výrokem: „Lidé, měl jsem vás rád, bděte!“ V nacistickém vězení prý odolával mučení a nezradil své kamarády. Po „sametové revoluci“ roku 1989 se  o tom začalo pochybovat. Opak je prý pravdou – dodnes to s jistotou nevíme. Přesto zmizela z povrchu zemského jména kulturních domů, čtvrtí a ulic nesoucích jeho jméno, což je důkazem toho, že po hrdinech se ulicím a čtvrtím jména dávat nemají.

   Jak se říká – „každá sláva polní tráva“, ale to o té bdělosti a ostražitosti by přece jenom mělo platit navždycky. To proto, aby se na našich náměstích znovu nezvedaly pravice holohlavých hejsků k nacistickému pozdravu. Aby se neničily židovské hřbitovy a hroby našich mučedníků. Tou výzvou Fučíkova knížka končila a končil jí také celý jeho život, neboť krátce poté byl německými gestapáky popraven. To se zrádcům obyčejně nestává… Byla to kdysi tzv. „povinná četba“, ta Fučíkova kniha Reportáž psaná na oprátce, a přestože slovo „povinná“ nemám rád, tak se mi s odstupem času zdá, že to mělo něco do sebe. Když nic jiného, tak alespoň to, že tehdejší kluci a holky více četli a dodnes to umí. Jejich rodiče zas věděli, že když mají holku nebo kluka na schůzce pionýrů, určitě tam nevykrádají chatu, nekouří marihuanu, nepíchají si nic do žil a neškrtí lesníka.

   Nastaly jiné časy. Nechci říci „nové“, protože pod tím slovem si představuji vždycky svět lepší toho starého. Navzdory regálům plným luxusního zboží, si to myslet nemohu. Je prostě jiný. Chodím po něm a dívám se. Hledám pro ty mladé lidi (a možná i sám pro sebe) nové vzory. Člověk se přece celý život učí, má-li od koho. Pokud se neučí, zakrní a ztrácí krok. Ale ať se dívám, jak se dívám, nikde je nevidím. O našich představitelích už tady byla řeč, a tak se můj pohled zastavil také u těch, kteří za těch starých špatných časů trpěli. Není to radostný pohled, protože z té dlouhé řady jmen jich už mnoho nezbývá, nebo se o nich neví. Snad právě proto si národ vytvořil nové hrdiny, ale je škoda, že vedle těch skutečných i falešné. Patří sem například učitel, který v padesátých letech dobrovolně odešel ze školy, aby (protože byl silně věřící katolík) nemusel učit atheismus. V novém povolání se vypracoval na jedno z vedoucích míst, v době tuhé normalizace sjezdil polovinu Evropy, zatím co ostatní nevystrčili nos dále než k Balatonu. Jeho syn studoval na Sorboně, zatím co desetitisíce jiných mladých lidí, přestože velmi nadaných, se kvůli tátovi bez řádné stranické příslušnosti nedostaly ani na střední školu. Po revoluci, které jsme začali říkat (bůhví proč?) sametová, se objevil z ničeho nic na tribuně Občanského fóra a pokapaný voskem od rozžatých svíček pronášel plamenné projevy. V jeho životopisu se najednou objevila věta: „Za komunismu nesměl učit“. Tak se z něho stal „disident“.

   A je to úplně stejné, jako když po válce vylezl z lesního křoví opilec s flaškou slivovice v ruce a hulákal na lesy, že byl u partyzánů. Dostal za to řád, mrchožrout jeden, a vydrželo mu to celá desetiletí, dokud neumřel…

Rybářská

Co chytí rybář na udici

záhy na jaře pod splavem?

Plavou tam ledy, těžko říci.

Rozmnožili se úředníci –

snad mezi nimi proplavem.

 Či neproplavem? V houfu skryti

zas v anonymní němohře

nesmí být znovu seřazeni:

Když se včas voda nevymění,

brzy ve váze zasmrádne.